Sněhová královna

Pohádkové taneční divadlo podle H. Ch. Andersena

V první polovině sezóny 2024/2025 připravil baletní soubor Divadla F. X. Šaldy v Liberci taneční divadlo Sněhová královna podle známé předlohy dánského spisovatele Hanse Christiana Andersena po delší době s živým orchestrem (premiéra proběhla 1. 11. 2024). V současném čistě baletním repertoáru je to jediný kus s orchestrem.

Choreografie a režie se ujala současná šéfka libereckého baletu Marika Mikanová, která ke spolupráci opět přizvala osvědčený tým, který s ní spolupracoval na Mauglím, který je stále na repertoáru a těší se velké divácké oblibě. Hudbu složili Aleš Březina a Pavel Ridoško (druhý jmenovaný vytvořil také sound design a měl na starosti hudební režii). Scénu a kostýmy navrhl Aleš Valášek. Libreto napsala Mikanová spolu se svým manželem Vratislavem Mikanem a Valáškem. Hudebního nastudování se ujal mladý japonský dirigent Chuhei Iwasaki. Patří k nejvyhledávanějším dirigentům své generace. Od sezóny 2021/2022 je šéfdirigentem Plzeňské filharmonie, se kterou pravidelně vystupuje na koncertech a turné doma i v zahraničí. Light design a koncepci vytvořil šéfosvětlovač Pavel Hejret.

Stejně jako v předloze (kterou jsem sám asi nikdy nečetl) příběh začíná v dětství hlavních postav (Gerda a Káj), a proto dospělý soubor se na scéně objevuje až později. Na začátku tedy spolu vystupují Malá Gerda (Veronika Březinová) a Malý Káj (Oleksii Gunko). Jejich dětské kamarády představují zástupci obou baletních školiček při Divadle F. X. Šaldy, tedy Baletní škola při DFXŠ (pod vedením Nikoly Šlajchové) a Baletní škola MALEX (pod vedením Marie Gornalove a jejího manžela Alexe Yurakova; oba dlouholetí a tudíž i nejstarší členové souboru se stále občas objevují na jevišti a vypadá to, že se v dohledné době rozhodně do baletního důchodu nechystají, i když samozřejmě náročnější role (obvykle) přenechávají mladším kolegům. V pohádce navíc vystupují i žáci Tanečního oddělení ZUŠ Liberec a netaneční, pěvecké role tvoří dětský pěvecký sbor SEVERÁČEK pod vedením sbormistryně Silvie Langrové a DOS (Dětské operní studio při DFXŠ, které založila a vede dosluhující ředitelka divadla Linda Hejlová Keprtová). Za produkcí pak stojí dramaturgyně baletu Barbora Svobodová a post korepetitorky a především inspicientky zastává výrazná osobnost Elena Nagyová, která je libereckému baletu věrná neuvěřitelných 52 let! (Na předchozí repríze, pár dní před touto, byla při děkovačce oceněna; pomyslné žezlo postupně předává nové mladé kolegyni Dianě Čirlicové, ale Elenka stále zůstává hlavním mozkem libereckého baletu.)

Malá Gerda a Káj se postupně sbližují, tráví spolu většinu času, čemuž přispívá i fakt, že bydlí nedaleko od sebe (scénicky vyřešeno jednoduše, identickými domečky, jejichž dětské pokoje jsou situovány okny k sobě, takže oba hrdinové si snadno přejí dobrou noc). Zbytek scény tvoří několik identických sloupů umístěných po stranách za portálem. Jednotlivé scény se pak jednoduše lehce obměňují pomocí tahů a k odlišení slouží i projekce. Antagonistka pohádky, Sněhová královna (Španělka Nuria Cazorla García) se v první půlce objevuje jen občas, skrytá pláštíkem i tmou. Dětská radost, nevinnost a spontánnost při různých dětských zimních hrách (sáňkování nebo stavba sněhuláka) končí v okamžiku, kdy Kájovi do oka spadne střep zrcadla, čímž ho může Sněhová královna ovládat. Kájova povaha se okamžitě mění, je zádumčivým, bez zájmů, nepříjemným nejen vůči ostatním kamarádům, ale také především vůči Gerdě (se kterou si v jednom okamžiku slíbili věčnou lásku – od té doby oba nosí na krku stejný přívěšek srdce). V tento okamžik dochází k výměně a na scéně se tak poprvé objevují dospělí členové souboru. Gerdu tentokrát tančila Angličanka Tess Sheppard (alternace Johana Březinová) a Káje bez alternace tančí maďarský tanečník Máté Brünn. Působivé jsou dynamické sborové scény; při většině z nich v kotlíku plápolá oheň. Káj se drží stranou od ostatních, stává se lhostejným až apatickým. Má konflikt s jedním kamarádem (Španěl Arturo Pérez del Campo, nejnovější člen souboru) a od schylující se rvačky je oddělí až Gerda s přítelkyní (Jana Černá) onoho kamaráda. Když je později v noci sám, tak si ho odvádí Sněhová královna do svého království a zůstává po něm jen šála… Druhý den podezření z jeho zmizení ihned padá na Káje, situace se pak uklidňuje a Káj si přeje zůstat sám. Opět přichází z temnoty Sněhová královna, která si efektivně sundává plášť, který je pak kouzlem odván pryč ze scény. Nuria má nádherný bílý kostým včetně bílých rukavic, bílého make-upu a vlasy má zdobené lehkou stříbrnou „korunou“. Stříbrnými kousky má rovněž pokrytou přední část kostýmu; kousky tak evokují střepy, ale mohou působit i jako ledové kousky (když na ně dopadá světlo, různě se odráží a je tak jednoduše dosaženo efektu diskokoule). Následuje první duet Královny a Káje, který končí jeho odvedením do jejího království. Gerda, která stále nemůže pochopit náhlou změnu Gerdovy osobnosti, se ho vydává hledat a s padajícím sněhem padá i opona.

Ve druhé části konečně Královna dostává výrazný prostor. Většina členů souboru na začátku představuje Ledové sochy (mezi nimi je již onen odvedený kamarád). Jeden z nejvěrnějších Sněhové královny (Richard Svoboda) ji po chvíli, kdy Královna přichází poprvé na scénu, zvedá (většinu následujících zvedaček dělá také jen sám). V této úvodní scéně je opět efektivní sborový tanec. Káj se snaží zpočátku držet stranou, ale brzy se stává další Ledovou sochou, nyní už zcela pod vlivem Královny. Gerda stále marně hledá Káje, ptá se na cestu různých kolemjdoucích, ale nikdo nic neví. Po chvíli se k ní připojuje Havran (Angličan Russell Nokes; alternace František Šourek), který ji po pěkném duetu vyzývá, aby ho následovala. Ocitají se v obydlí Staré bylinkářky (Jaroslav Kolář; třetí nejstarší člen souboru). Gerdinu cestu trochu komplikuje příchod banditů (šéfkou je Angličanka Anya Beth Clarke; Angličané a Češi jsou nyní nejpočetnější skupinou souboru). Gerda je zajata a odvedena do paláce. Před jejich příchodem se Princezna (Kristýna Petrášková; alternace Johana Březinová) nudí, a tak laškuje se služebnými a kavalíry. Kristýna má jako jediná v této scéně na sobě špičky a pěkný tmavší kostým, kde převažuje fialová barva. Celá velmi vtipná pasáž je doplněna princezniným psíkem (Kairo Motýlek z Nevady), který předvede několik fíglů a vždy sklízí potlesk. Je rovněž pěkně využito pěveckých sborů, zpěváčci jsou v bílém a představují výzdobu paláce. Několikrát v různých tempech zpívají krátkou rozvernou píseň o různých pochutinách (třeba marsmallow, které ukusuje i Princezna). Šéfka banditů se nakonec rozhodne Gerdě pomoci a ukazuje ji mapu, pomocí které dojde do ledového království. Káje osvobozuje až polibek z čisté lásky. Sněhová královna jen ustrne na místě, protože dobře ví, že tím navždy nad Kájem ztrácí moc. Po tomto šoku jen pomalu couvá téměř přes celé jeviště a opět se noří do temnoty za domečky Káje a Gerdy

Orchestr pod japonským vedením je jako vždy bezchybný. Je dobře, že Liberec opět má po delší době balet s živým orchestrem, byť je samozřejmě škoda, že je to jen v sezónní Sněhové královně. Ale vzhledem k tomu, že liberecké divadlo má jen jeden orchestr, je to trochu pochopitelné. (Pouze Národní divadlo v Praze si nyní může dovolit všechny balety s živým orchestrem, ND a Státní opera má vlastní orchestr; a myslím si, že jako jediný profesionální soubor v ČR si nyní může dokonce dovolit dát v jeden den proti sobě různé verze stejného baletního titulu, Louskáčka, což udělali poprvé v této sezóně; jen pro srovnání: Balet ND má zhruba 88 tanečníků, druhá Plzeň jich má kolem 30 a nejmenší Liberec 17 stálých tanečníků, občas doplňovaný o hosty).

Jako velkého milovníka baletu mě už nikdy žádný balet nebo taneční divadlo nemůže vyloženě zklamat. Mikanové se opět podařilo vytvořit taneční divadlo, které je pohybově vystavěné tak, aby mu dokázal porozumět i nejmenší divák (a to i bez znalosti předlohy). Jeho dospělý doprovod tak může opět ocenit vysokou úroveň libereckého baletu, který se každou premiérou opět výrazně posouvá a dávno už překročil hranice Libereckého kraje, což dokládají četná ocenění a nominace (např. Nuria byla letos v užší nominaci na Thálii za roli Kateřiny v Shakespearově Zkrocení zlé ženy).

(psáno z reprízi 8. 1. 2026)

Jan Šrajer

Zdařilá Pucciniho Tosca v Šaldově divadle v Liberci

Operní zamyšlení

Ve středu 17. 12. 2025 jsem se vypravil na operu Giacoma Pucciniho Tosca do historické budovy Divadla F. X. Šaldy v Liberci. Jednalo se o první reprízu po víkendových premiérách. Libreto podle stejnojmenného dramatu Victoriena Sardoua napsali Giuseppe Giacosa a Luigi Illica.

Úvodem bych rád sdělil, že nejsem žádný kritik nebo vyloženě skalní operní divák. Ale když mě opera, zejména „má domovská“ liberecká, nějakým způsobem zaujme, tak občas napíšu zamyšlení, nikoliv recenzi. Liberecká opera má vynikající úroveň, takže dokáže uspokojit i náročnějšího diváka. V posledních letech to dokládají i četná vítězství operních cen Libuška.

Operu jsem znal jen podle názvu, a tak jsem na ni byl velmi zvědavý. Režisérem představení je Josef Doležal (nar. 1997) a hudebního nastudování se ujal Zbyněk Müller, který reprízu rovněž dirigoval. V titulní roli (Floria Tosca) se libereckému publiku poprvé představila hostující Kateřina Hebelková. Jejího manžela (malíř Mario Cavaradossi) pěl Michal Lehotský, který byl letos v užší nominaci na Thálii za roli Lízala v E. F. Burianově Maryše, která je na repertoáru divadla od letošního května (Maryšu ztvárňuje Lívia Obručník Vénosová, velká stálá opora liberecké opery, která za ni rovněž získala užší nominaci na Thálii; alternuje Toscu). Záporáka (Baron Scarpia) zpíval držitel Thálie za Jaga v libereckém Otellovi Martin Bárta.

Opera má 3 dějství, takže scéna, kterou vytvořili Milan David a Pavel Morávek, je pokaždé trochu jiná. První dějství se odehrává v kostele Sant'Andrea della Valle. Soukromá kaple rodiny Attavanti je částečně rozbořená, modlitební lavice různě rozhozené (vlevo o jednu z nich je opřený kříž); poblíž se nachází socha Panny Marie. Zbytek scény tvoří několik velkých zavěšených obrazů (na jednom z nich pracuje Cavaradossi). Později dochází k jednoduché a svižné přestavbě na loď kostela (z pohledu od oltáře) před otevřenou oponou. Ve druhém dějství (Scarpiův byt v paláci Farnese) se vepředu nachází podlouhlý stůl se židlemi; za stolem visí velký obraz. V pozadí stolu jsou po obou stranách menší jednoduchá schodiště. Efektivně jsou vyřešeny dveře – dlouhé látkové obrazy, které se při procházení pouze lehce rozhrnou. Byt je proveden do červena. Třetí dějství se odehrává na Andělském hradě. V pozadí jsou hradby se schodištěm. V popředí uprostřed je umístěn popravčí sloup a jeho okolí je obestavěno šedou „podlahou“.

Pěkné kostýmy navrhla Marianna Stránská. V prvním dějství má Tosca dlouhé modrošedé šaty doplněné šedým živůtkem s ornamenty. Ve druhém dějství obléká nádherné rudé šaty, které se tak skvěle doplňují ke Scarpiově bytu. V závěrečném dějství nosí dlouhé světlé šaty, doplněné pláštěm stejné barvy, jehož okraje jsou zvýrazněné žlutou barvou. Tosca tak ve všech dějstvích ladí se scénou, ale zároveň je nepřehlédnutelná. Baron Scarpia se krátce objevuje na konci prvního dějství a pak už pouze ve druhém. Stále má černé oblečení, což zřejmě symbolizuje jeho zápornou roli. Light design vytvořil šéfosvětlovač Pavel Hejret. Zejména ve druhém dějství, kdy jsou hodně na scéně sami pouze Tosca a Scarpia, jsou občas použity jen štychy, doplněné tlumeným osvětlením. Tady je tak skvěle docíleno kontrastu mezi těmito postavami – čistá duše Toscy a temnota Scarpii.

Kromě sboru opery v novém nastudování účinkují Dětský pěvecký sbor SEVERÁČEK pod vedením Silvie Langrové a Dětský sbor „Iuventus, gaude!“ pod vedením Anežky Šebové a Jarmily Klokočníkové. Oba soubory vystupují pouze v prvním dějství (s výjimkou třetího dějství, kdy krátkou árii zpívá bosá dívka představující služku). Kromě sólistů jsou v opeře také statisté; někteří z nich jsou členové sboru a ve druhém dějství na scéně vystupuje Diana Čirličová, nová inspicientka libereckého baletu. Většinu svého výstupu jen nehybně v bílých šatech a bosa leží vpravo u portálu, ale když je později na příkaz Scarpii odnášena do jiné místnosti, tak se vzpouzí a přitom pronáší nesouhlasné projevy. Statisté v prvním dějství pomáhají se zmíněnou přestavbou a ve třetím dějství představují stráž Andělského hradu.

Režie je precizní, jednotlivé scény dobře vystavěny a příběh s tragickým koncem tak rychle odsýpá. Pěvecké výkony a orchestr jako vždy vynikající a Tosca tak pokračuje v úspěšné liberecké operní sérii, nyní několik sezón pod mladým dramaturgickým vedením (Tereza Konývka Frýbertová). Zanechala ve mně velmi silný divácký zážitek. Určitě si na ní v budoucnu rád znovu zajdu. Obecně (nejen v opeře) vždy rád uvítám nové hostující umělce, na které si občas zajedu i do jiných českých divadel, zejména do pražského Národního divadla.

(psáno z reprízi 17. 12. 2025)

Jan Šrajer

Marie Antoinetta

Tragikomedie ze soukromí poslední královny Francie

s nevyhnutelným koncem

V Divadle F. X. Šaldy v Liberci proběhla v pátek 27. 1. 2023 činoherní premiéra hry Marie Antoinetta, kterou napsal současný americký dramatik David Adjmi (narozen 1973; premiéra v USA proběhla v koprodukci American Repertory Theater a Yale Repertory Theatre v září roku 2012). Režie se ujala mladá režisérka Janka Ryšánek Schmiedtová, která vycházela z překladu Dany Hábové. Scénu a kostýmy navrhl David Janošek a hudbu složila Vladivojna La Chia. Choreografii pak vytvořila Denisa Musilová a light design provedl šéfosvětlovač Pavel Hejret.

Jednoduchá a funkční scéna

Scénu výtvarník vytvořil poměrně jednoduchou, ale přitom také velmi funkční. V pravé části jeviště se nachází větší pohovka a kousek před ní položený běžný lustr a stojan s bustou. Zbytek scény dotváří 10 větších pojízdných rámů, ve kterých jsou zabudována částečně otočná zrcadla, a sami herci tak jednoduše mění jednotlivé scény. Na tazích je zavěšeno několik částečně průsvitných šál a celá scéna je ještě pokrytá kobercem. Kromě toho jsou po stranách forbíny přiznaná světla.

Herecké výkony

Titulní roli ztvárnila opora libereckého souboru Karolína Baranová. Od svého příchodu v roce 2008 je jednou z nejobsazovanějších hereček činohry. Často má možnost hrát hlavní role (za všechny jmenujme alespoň Hedviku v Ibsenově Divoké kachně a Naďu v muzikálu Urinetown: The Musical). Ale Marie je její životní rolí. Herečka prakticky neopustí jeviště. Už její první příchod na scénu ze zadní části jeviště je fenomenální. Po krátkém tanci s Ludvíkem XVI. (Ondřej Kolín) následuje velmi vtipná scéna s jejími dvorními dámami Terezou de Lamballe (Jana Hejret Vojtková) a Jolandou de Polignac (Eliška Jansová), při které se všechny herečky dostatečně nají různých sladkostí. Roli Josefa II., bratra Marie, dostal hostující Jakub Albrecht (bývalý člen souboru, nyní působí v pražském Divadle Pod Palmovkou). Celý jeho pozdější dialog s Marií přináší další vtipné momenty. Působivá scéna je také dialog Marie a její osudové lásky Axela Fersena (Filip Jáša). Později se v menší roli Prince objevuje nováček souboru Eva Goldmannová, která v Liberci letos zahájila svou druhou sezónu. Na začátku druhé půle se na scéně krátce objevují Jaromír Tlalka jako hokynář Pan Sauce a jeho žena Štěpánka Prýmková. Hlas stráže pak namluvil Stavros Pozidis. Baranová skvěle představuje zpočátku zhýralou a okázalou královnu, která svůj čas věnuje různým kratochvílím. Působivý je ve druhé půli její přechod do role takřka lidské trosky, kam ji dohnaly okolnosti, ale přitom neztrácí nic ze svých ideálů a částečně i půvabů. Její kolegyně a kolegové jí velmi zdatně sekundují.

Režijní pojetí

Hlavní část textu je pochopitelně soustředěna na titulní postavu. Ale každá ze zbývajících postav svým způsobem přispívá ke zdárnému celku. Po pauze dostává větší prostor Eva Goldmannová, jejíž záchvat poněkud trucujícího znaveného Prince je režijně dobře nazkoušen, a tak i tato scéna patří k těm silnějším a částečně komickým předtím, než se situace začne dostávat k nevyhnutelnému konci… Se scénou dobře kontrastují také kostýmy, zejména záměrně křiklavé Marie a Ludvíka nebo „sako“ Fersena či hokynářky. Režisérka si dala záležet také na vhodném využití hudby. Někteří herci měli porty, a tak v inscenaci zazní krátké popěvky, občas i celá slova cizí řečí. A celkově režisérka dokázala velmi dobře vystavět snad každou scénu, která je někdy záměrně herecky spíše statická a je doplněna jinými divadelními prostředky. Jedná se například o tichý dialog Baranové a Albrechta ke konci hry, do kterého je slyšet zvuk pracujícího dýmostroje. Celá hra je zrežírována velmi precizně a liberecké divadlo může být pyšné na to, že se mu podařilo získat režisérku, která si již dokázala v českém divadle získat prestižní postavení. Nutno ovšem podotknout, že inscenace je pojata moderním způsobem (což je dáno již samotným textem, ve kterém se vyskytuje značné množství vulgarit). Své diváky si ale inscenace najde, o tom nemůže být pochyb.

(psáno z premiéry 27. 1. 2023)

Jan Šrajer

Karolína Baranová získala za roli Marie Antoinetty cenu Thálie 2023.

SIALská trojčata

Zmužilý kabaret o stavbě Ještědu

V libereckém Malém divadle F. X. Šaldy proběhla v pátek 5. 10. 2018 světová premiéra očekávané novinky SIALská trojčata. Zcela novou hru napsali na míru libereckému divadlu Milan Šotek a Radovan Lipus, který se ujal režie. Scénu vytvořil známý herec a také architekt David Vávra (spoluaktér Šumných měst); kostýmy pak navrhla Eva Kotková. Hudbu k inscenaci složil Jiří Janďourek a aranže písní realizoval Jan Jirucha. Hudební a pěvecké nastudování provedl Marek Ottl, vedoucí postava libereckého Big’O’Bandu.

Zdařilá scéna

Povedená scéna tvoří siluetu Ještědu při pohledu seshora, Ještěd je ale natočen o 90° směrem k městu – špička (tvořená menší šikmou) se nachází vepředu u hlavního jeviště. Strany jsou dotvořené půlkruhovými částmi a na jejich obou stranách se nacházejí 3 řady pro diváky. Vlevo je umístěna kapela tvořená klávesami, kytarami, bicími, saxofonem a trombonem. Pravý roh tvoří dvě malé dřevěné lavice s lampou. Na horním jevišti se pak u portálů nachází dvojice zajímavých designových stolků. Zbylé scény jsou později jednoduše dotvářeny většími či drobnějšími rekvizitami, které vytvořil rekvizitář Malého divadla Ladislav Říha. Diváci jsou na kabaret navnaděni asi 15 minut před začátkem představení, kdy kapela pro příchozí vyhrává.

Glosátorem a přímým pamětníkem celého příběhu SIALu je Václav Helšus jako Děd Ještěd. Hlavní roli Karla (Hubáčka) hraje a zpívá Tomáš Impseil, kterému notně sekundují Jan Jedlinský (Mirek) a Petr Hanák (Ota). Sorelu ztvárňuje Karolína Baranová. Nejvíce rolí postupně zastávají Michaela Foitová (Múza, Úča, Telegrafistka) a Eliška Jansová (Múza, Řeka Nisa, Telegrafistka). Zbylé role (například Žáci, Slavní architekti či Hlas lidu) tvoří komparz čtyř mladíků (alternace Ondřej Ulihrach, Vojtěch Bursa, David Ficek, Jakub Landsmann, Max Stejskal a Richard Slouka).

Mistrně napsaný text

Velkou pozornost si zaslouží samotný text hry (který má divák v programu celý k dispozici, včetně textů písní). Pozorný (a snad i méně vnímavý) divák ve hře objeví takřka nekonečnou řadu nejrůznějších slovních hříček (někdy až s náznakem dvojsmyslu). Za všechny uveďme část zahajovacího monologu, který pronáší Děd Ještěd: „…Jsem Ještěd a ještě dnes jsem přišel mezi vás.…“ nebo z první písně (Zmužilost): „Když tě Ještěd praští / Těžko už tě pražští / Kolegové zlákaj zpět / Postavím tu nový svět!“. Kromě toho se divák dozví hodně zajímavostí ze života Helšuse (Kolik diváků v hledišti ví, že pochází z Loun? Nebo že ví zcela přesně, ve kterých místech Malého divadla seděl Václav Havel při premiéře své hry Asanace?). Všechny tyto pamětnické střípky jsou přitom důmyslně trochu skryty v drobnějších epizodkách příběhu SIALských architektů, inženýrů, statiků a dalších mnoha profesí lidí významně spjatých s Libercem 60. let.

Herecké, pěvecké a taneční výkony

Liberecké herečky a herci, včetně komparsu, podávají skvělé výkony. Běžný divák si možná při prvním zhlédnutí hry, která se hraje 1,5 hodiny bez přestávky, nestihne utříbit všechny části mozaiky do kompaktního celku. Ale to vůbec nevadí – pamětníci si připomenou všechny události, které se staly před více jak 50-ti lety, mladší generaci zaujmou třeba taneční a pěvecká čísla; všichni se dozvědí spoustu zajímavostí o městě, kde žijí či studují. Činoherní soubor se během posledních několika let výrazně omladil a zdárně se doplňuje s herci, kteří v libereckém divadle působí řadu let. Náročné písně (kterých je 9 a přídavek) vyznívají i přes špatnou akustiku divadla přesně tak, jak byly napsány a zamýšleny – velkou měrou k tomu přispívá živý orchestr pod vedením Marka Ottla. Všechny písně jsou doplněny výbornou choreografií, kterou vytvořila činoherkyně Jana Stránská. Před hodně dlouhou dobou (zhruba před 15-ti lety) ji slovenský režisér a choreograf Ján Ďurovčík v programu ke svému prvnímu libereckému muzikálu Malováno na skle (kde se Stránská alternovala v hlavní ženské roli) označil za „mimořádně pohybově nadanou“.

Celé představení je velmi zdařilou poctou Karlu Hubáčkovi, Miroslavu Masákovi, Otakaru Binarovi, v menší míře Zdeňku Patrmanovi (v interpretaci Helšuse) a všem dalším význačným aktérům SIALu. Každá generace si v něm najde „to své“. Některým divákům možná může vadit hlasitá živá hudba. Ve výsledku ale vše perfektně zapadá do sebe a režiséru Lipusovi se skutečně podařilo vytvořit velkolepou svatbu, která musí naplňovat nejrůznější požadavky všech zúčastněných.

(psáno ze světové premiéry 5. 10. 2018)

Jan Šrajer