Marie Antoinetta
Tragikomedie ze soukromí poslední královny Francie
s nevyhnutelným koncem
V Divadle F. X. Šaldy v Liberci proběhla v pátek 27. 1. 2023 činoherní premiéra hry Marie Antoinetta, kterou napsal současný americký dramatik David Adjmi (narozen 1973; premiéra v USA proběhla v koprodukci American Repertory Theater a Yale Repertory Theatre v září roku 2012). Režie se ujala mladá režisérka Janka Ryšánek Schmiedtová, která vycházela z překladu Dany Hábové. Scénu a kostýmy navrhl David Janošek a hudbu složila Vladivojna La Chia. Choreografii pak vytvořila Denisa Musilová a light design provedl šéfosvětlovač Pavel Hejret.
Jednoduchá a funkční scéna
Scénu výtvarník vytvořil poměrně jednoduchou, ale přitom také velmi funkční. V pravé části jeviště se nachází větší pohovka a kousek před ní položený běžný lustr a stojan s bustou. Zbytek scény dotváří 10 větších pojízdných rámů, ve kterých jsou zabudována částečně otočná zrcadla, a sami herci tak jednoduše mění jednotlivé scény. Na tazích je zavěšeno několik částečně průsvitných šál a celá scéna je ještě pokrytá kobercem. Kromě toho jsou po stranách forbíny přiznaná světla.
Herecké výkony
Titulní roli ztvárnila opora libereckého souboru Karolína Baranová. Od svého příchodu v roce 2008 je jednou z nejobsazovanějších hereček činohry. Často má možnost hrát hlavní role (za všechny jmenujme alespoň Hedviku v Ibsenově Divoké kachně a Naďu v muzikálu Urinetown: The Musical). Ale Marie je její životní rolí. Herečka prakticky neopustí jeviště. Už její první příchod na scénu ze zadní části jeviště je fenomenální. Po krátkém tanci s Ludvíkem XVI. (Ondřej Kolín) následuje velmi vtipná scéna s jejími dvorními dámami Terezou de Lamballe (Jana Hejret Vojtková) a Jolandou de Polignac (Eliška Jansová), při které se všechny herečky dostatečně nají různých sladkostí. Roli Josefa II., bratra Marie, dostal hostující Jakub Albrecht (bývalý člen souboru, nyní působí v pražském Divadle Pod Palmovkou). Celý jeho pozdější dialog s Marií přináší další vtipné momenty. Působivá scéna je také dialog Marie a její osudové lásky Axela Fersena (Filip Jáša). Později se v menší roli Prince objevuje nováček souboru Eva Goldmannová, která v Liberci letos zahájila svou druhou sezónu. Na začátku druhé půle se na scéně krátce objevují Jaromír Tlalka jako hokynář Pan Sauce a jeho žena Štěpánka Prýmková. Hlas stráže pak namluvil Stavros Pozidis. Baranová skvěle představuje zpočátku zhýralou a okázalou královnu, která svůj čas věnuje různým kratochvílím. Působivý je ve druhé půli její přechod do role takřka lidské trosky, kam ji dohnaly okolnosti, ale přitom neztrácí nic ze svých ideálů a částečně i půvabů. Její kolegyně a kolegové jí velmi zdatně sekundují.
Režijní pojetí
Hlavní část textu je pochopitelně soustředěna na titulní postavu. Ale každá ze zbývajících postav svým způsobem přispívá ke zdárnému celku. Po pauze dostává větší prostor Eva Goldmannová, jejíž záchvat poněkud trucujícího znaveného Prince je režijně dobře nazkoušen, a tak i tato scéna patří k těm silnějším a částečně komickým předtím, než se situace začne dostávat k nevyhnutelnému konci… Se scénou dobře kontrastují také kostýmy, zejména záměrně křiklavé Marie a Ludvíka nebo „sako“ Fersena či hokynářky. Režisérka si dala záležet také na vhodném využití hudby. Někteří herci měli porty, a tak v inscenaci zazní krátké popěvky, občas i celá slova cizí řečí. A celkově režisérka dokázala velmi dobře vystavět snad každou scénu, která je někdy záměrně herecky spíše statická a je doplněna jinými divadelními prostředky. Jedná se například o tichý dialog Baranové a Albrechta ke konci hry, do kterého je slyšet zvuk pracujícího dýmostroje. Celá hra je zrežírována velmi precizně a liberecké divadlo může být pyšné na to, že se mu podařilo získat režisérku, která si již dokázala v českém divadle získat prestižní postavení. Nutno ovšem podotknout, že inscenace je pojata moderním způsobem (což je dáno již samotným textem, ve kterém se vyskytuje značné množství vulgarit). Své diváky si ale inscenace najde, o tom nemůže být pochyb.
(psáno z premiéry 27. 1. 2023)
Jan Šrajer
Karolína Baranová získala za roli Marie Antoinetty cenu Thálie 2023.
SIALská trojčata
Zmužilý kabaret o stavbě Ještědu
V libereckém Malém divadle F. X. Šaldy proběhla v pátek 5. 10. 2018 světová premiéra očekávané novinky SIALská trojčata. Zcela novou hru napsali na míru libereckému divadlu Milan Šotek a Radovan Lipus, který se ujal režie. Scénu vytvořil známý herec a také architekt David Vávra (spoluaktér Šumných měst); kostýmy pak navrhla Eva Kotková. Hudbu k inscenaci složil Jiří Janďourek a aranže písní realizoval Jan Jirucha. Hudební a pěvecké nastudování provedl Marek Ottl, vedoucí postava libereckého Big’O’Bandu.
Zdařilá scéna
Povedená scéna tvoří siluetu Ještědu při pohledu seshora, Ještěd je ale natočen o 90° směrem k městu – špička (tvořená menší šikmou) se nachází vepředu u hlavního jeviště. Strany jsou dotvořené půlkruhovými částmi a na jejich obou stranách se nacházejí 3 řady pro diváky. Vlevo je umístěna kapela tvořená klávesami, kytarami, bicími, saxofonem a trombonem. Pravý roh tvoří dvě malé dřevěné lavice s lampou. Na horním jevišti se pak u portálů nachází dvojice zajímavých designových stolků. Zbylé scény jsou později jednoduše dotvářeny většími či drobnějšími rekvizitami, které vytvořil rekvizitář Malého divadla Ladislav Říha. Diváci jsou na kabaret navnaděni asi 15 minut před začátkem představení, kdy kapela pro příchozí vyhrává.
Glosátorem a přímým pamětníkem celého příběhu SIALu je Václav Helšus jako Děd Ještěd. Hlavní roli Karla (Hubáčka) hraje a zpívá Tomáš Impseil, kterému notně sekundují Jan Jedlinský (Mirek) a Petr Hanák (Ota). Sorelu ztvárňuje Karolína Baranová. Nejvíce rolí postupně zastávají Michaela Foitová (Múza, Úča, Telegrafistka) a Eliška Jansová (Múza, Řeka Nisa, Telegrafistka). Zbylé role (například Žáci, Slavní architekti či Hlas lidu) tvoří komparz čtyř mladíků (alternace Ondřej Ulihrach, Vojtěch Bursa, David Ficek, Jakub Landsmann, Max Stejskal a Richard Slouka).
Mistrně napsaný text
Velkou pozornost si zaslouží samotný text hry (který má divák v programu celý k dispozici, včetně textů písní). Pozorný (a snad i méně vnímavý) divák ve hře objeví takřka nekonečnou řadu nejrůznějších slovních hříček (někdy až s náznakem dvojsmyslu). Za všechny uveďme část zahajovacího monologu, který pronáší Děd Ještěd: „…Jsem Ještěd a ještě dnes jsem přišel mezi vás.…“ nebo z první písně (Zmužilost): „Když tě Ještěd praští / Těžko už tě pražští / Kolegové zlákaj zpět / Postavím tu nový svět!“. Kromě toho se divák dozví hodně zajímavostí ze života Helšuse (Kolik diváků v hledišti ví, že pochází z Loun? Nebo že ví zcela přesně, ve kterých místech Malého divadla seděl Václav Havel při premiéře své hry Asanace?). Všechny tyto pamětnické střípky jsou přitom důmyslně trochu skryty v drobnějších epizodkách příběhu SIALských architektů, inženýrů, statiků a dalších mnoha profesí lidí významně spjatých s Libercem 60. let.
Herecké, pěvecké a taneční výkony
Liberecké herečky a herci, včetně komparsu, podávají skvělé výkony. Běžný divák si možná při prvním zhlédnutí hry, která se hraje 1,5 hodiny bez přestávky, nestihne utříbit všechny části mozaiky do kompaktního celku. Ale to vůbec nevadí – pamětníci si připomenou všechny události, které se staly před více jak 50-ti lety, mladší generaci zaujmou třeba taneční a pěvecká čísla; všichni se dozvědí spoustu zajímavostí o městě, kde žijí či studují. Činoherní soubor se během posledních několika let výrazně omladil a zdárně se doplňuje s herci, kteří v libereckém divadle působí řadu let. Náročné písně (kterých je 9 a přídavek) vyznívají i přes špatnou akustiku divadla přesně tak, jak byly napsány a zamýšleny – velkou měrou k tomu přispívá živý orchestr pod vedením Marka Ottla. Všechny písně jsou doplněny výbornou choreografií, kterou vytvořila činoherkyně Jana Stránská. Před hodně dlouhou dobou (zhruba před 15-ti lety) ji slovenský režisér a choreograf Ján Ďurovčík v programu ke svému prvnímu libereckému muzikálu Malováno na skle (kde se Stránská alternovala v hlavní ženské roli) označil za „mimořádně pohybově nadanou“.
Celé představení je velmi zdařilou poctou Karlu Hubáčkovi, Miroslavu Masákovi, Otakaru Binarovi, v menší míře Zdeňku Patrmanovi (v interpretaci Helšuse) a všem dalším význačným aktérům SIALu. Každá generace si v něm najde „to své“. Některým divákům možná může vadit hlasitá živá hudba. Ve výsledku ale vše perfektně zapadá do sebe a režiséru Lipusovi se skutečně podařilo vytvořit velkolepou svatbu, která musí naplňovat nejrůznější požadavky všech zúčastněných.
(psáno ze světové premiéry 5. 10. 2018)
Jan Šrajer
