Cestování

Cestování patří mezi mé největší záliby již mnoho let. V létě 2003, kdy jsem dokončil ZŠ, jsem s rodiči a dvěma mladšími bratry navštívil na 3 týdny Norsko. A i v následujících letech jsme často jezdili v létě na dovolenou na 3 týdny (2x po sobě Francie, Skotsko se závěrečnou dvoudenní návštěvou Londýna). V létě 2011 jsem něco přes měsíc pracoval na farmě v norském městečku Røn (asi 200 km SZ od Osla), nějakou dobu pouze sám s jediným farmářem, později se ke mně připojil jeden Nepálec. Začátkem května 2012 jsem s několika lidmi z plzeňské IAESTE (studentské organizace při VŠ) navštívil na pár dní Istanbul a většinu jednoho dne jsme strávili plavbou po Bosporu. Přitom jsme na pár hodin navštívili také asijskou část, kde jsem byl poprvé v životě. V květnu 2017 jsem byl poprvé v USA, kde jsem s rodiči strávil putováním 3 týdny a pak jsem letěl zpátky sám z Las Vegas, zatímco rodiče zůstali skoro celé další 3 týdny. Každý rok jezdím na týden k moři. Zpočátku jsme jezdili s rodinou do italského Caorle nacházející se na dohled přes moře od Bibione (osobně jsem tam byl asi 8x během 10-ti let). Od té doby se snažím jezdit pokaždé někam jinam, do různých zemí (Kypr, Kréta, Barcelona, Malaga...). Kromě toho se v létě vydávám i jinam, hlavně do hlavních měst Evropy. Často píšu cestovní zápisky - ručně do sešitu nazvaného Cesty do zahraničí (CDZ, už jsem si musel založit 2. sešit). Ovšem něco jsem ani nedopsal, nebaví mě to vypisovat a někdy jsem třeba začínal až po několika dnech pobytu. Spíše si to trochu sepíšu až při třídění fotek, což mě ale taky moc nebaví (nejhorší je výběr z hodně podobných fotek). Sice nefotím tisíce fotek (nechápu lidi, co to tak dělají, to pak musí být opravdové peklo 🙈😂), ale i tak s tím mám problém. Zápisky jsou pouze opravené o případné pravopisné chyby, jinak jsou ponechány tak, jak jsem je před (někdy i mnoha) lety napsal. Jsou řazeny chronologicky od nejmladších cestovatelských zážitků.

Řím 2009

Vždy jsem se chtěl podívat do Říma. Konečně se mi to na týden (13. - 20. 8. 2009) povedlo. S pomocí rodičů jsem lehce přemluvil svého nejmladšího bratra Ondru, aby Řím - nebo jak bývá označován Věčné město - navštívil se mnou.

Takže představu, že bychom měli jet minimálně 20 hodin autobusem, jsem ihned při plánování vynechal. Ve čtvrtek ráno nás táta s mámou odvezl na letiště Ruzyně, kam jsme dorazili asi v 10:00. Svůj první let jsme měli začít v 11:50. Nabrali jsme ale téměř 30-ti minutové zpoždění. Let trval asi 1,5 hod. Až na mírné turbulence chvilku před přistáním se nestalo nic zajímavého. Byl nádherný výhled a počasí ještě lepší. Po vystoupení z letadla na mezinárodním letišti Fiumicino - nebo také Leonarda da Vinci (pro vnitrostátní lety se používá jiné) jsme chvilku čekali na vyzvednutí batohů. Koupili jsme lístky na bus. Měl jsem nějaký italský mluvník, kde jsem si našel přesnou frázi ke koupi. Překvapilo mě, že i přes mou přípravu jsem byl nucen použít nějaký náznak znakové řeči. Zamířili jsme do Lida - centra. Netrvalo dlouho a jako obvykle jsme zabloudili. Nejprve jsem zašel do hotelu, kde jsem obdržel mapu části pobřeží a nejbližšího okolí a recepční mi do ní zakreslila polohu, od které měl být kemp Countryclub Castelfusano (cenově pro chudé studenty celkem přijatelný) kousek (později jsme zjistili, že jsou to skoro 2 km). Pro jistotu se ještě Ondra chvíli poté stavil v informacích, kde našel lepší mapu Říma a i okolí. Kromě jazykového průvodce jsme měli i průvodce Římem (nakladatelství už nevím, ale výborné zkušenosti máme třeba s nakl. Jota) a malou knížku s rozkládacími mapami různých částí Věčného města - oranžová - doporučuji při toulkách ve velkoměstech, je hodně zaměřena na památky, vždy 10 v dané části je vybráno jako nejzajímavější. Ale neměli jsme mapu s cestou z letiště nebo lépe od pobřeží ke kempu. I tak jsme stan stavěli až po 19:00. Něco málo o kempu. Ubytování je možno ve stanech (jako my), karavanech i chatičkách. Kromě nich tu je ještě na recepci několik počítačů s tiskárnou, 2 bazény, pizzerie, supermarket a nějaká hřiště. Platilo se hned na začátku - za 7 nocí pro 2 se stanem jsme platili asi 150 eur. První den jsme vzhledem k pozdnímu příchodu nic nedělali. Z kempu jezdí zdarma bus na pláž ve všední dny, na letiště s poplatkem 5 eur/os., a zdarma do konečné stanice příměstského vlaku Cristoforo Colombo. Na konečné vlaku - Ponta Sn Paolo se pokračuje metrem k vybraným památkám. Linky jsou zatím 2 - A a B- a 3. - C - se staví. V pátek 14. 8. jsme vstali brzy - krátce po šesté. V 7:30 jsme odjížděli zdarma busem na konečnou Cristoforo Colombo. Návštěvu Věčného města jsme zahájili pobožně - návštěvou Vatikánu. Nejprve jsem šli na Svatopetrské náměstí (Piazza San Pietro), budu uvádět i originální názvy. Bylo zde několik velkých obrazovek. Náměstí je celkem velké, a proto když se na balkóně při mši objeví papež Benedikt XVI., náměstí je zaplněno asi 10 000 věřícími. Pak jsme vešli do Chrámu sv. Petra (San Pietro in Vaticano, také Vatikánská bazilika) ze 2. pol 17. st. (papež Alexander VII). Chtěli jsme jít i na kupoli, ale nenašli jsme vchod. Navštívili jsme Vatikánské muzeum, včetně Sixtinské kaple od Michelangela. Ve Vatikánu jsme taky koupili vatikánskou známku a 2 pohledy, které asi přišly až po nás. Po svačině jsme zamířili na náměstí Piazza Navona. Jsou na něm 3 velké fontány. Ondra tvrdí, že je největší v Římě. Nemohu říct, že je malé, ale na Václavák ještě zdaleka nemá. Z náměstí jsme vyrazili ke slavné fontáně di Trevi. Přes Piazza Navonu jsme se vrátili a dali si zmrzlinu ve vyhlášené zmrzlinárně z roku 1900 Giolitti, kde je na výběr z téměř 100 druhů. Kdo je v Římě a netrpí třeba cukrovkou, neměl by tento zmrzlinový ráj vynechat. Po návratu do kempu jsme se smočili v menším bazénu. V sobotu byl odpočinkový den. Vstávali jsme až kolem osmé. Asi v 10:00 jsme vyrazili k moři, kde jsme strávili asi 2 hod. Natřel jsem si jen ruce a krk, který jsem si i tak lehce spálil (a taky břicho a nárty). Bohužel nejsem opalovací typ, ale mám rád teplo. Musím se příště natírat lépe. Odpoledne jsme chtěli do bazénu, ale oba byly kvůli bezpečnosti otevřeny pouze do jedné. V Římě jsme nebyli, protože byl nějaký svátek, a tak jsem se obával, že bude zavřeno. Svátek byl Nanebevstoupení Panny Marie (15. 8.), další viz http://italie.orbion.cz/svatky/. V neděli 16. 8. jsme hned ráno navštívili Colosseum (kdo ho v Římě nenavštíví, jakoby tam ani pořádně nebyl). Zde užitečná připomínka hlavně pro studenty nebo lidi do asi 30 let. Ondra i já jsme měli mezinárodní studentské průkazy - ALIVE a ISIC (další třeba EURO 26, je jich víc). Díky tomu jsem měl podstatně levnější vstup. Ondra to nepotřeboval vůbec, protože do 17 je vstup zdarma. No a pak se na delší dobu vyplatí zakoupit několikadenní jízdenku - hodně se přitom ušetří. Pro nás to na týden ale nepřišlo výhodné, a tak jsme kupovali jízdné jednotlivě (asi 1,2 eur/os). Po pěkné prohlídce jsme šli na kopec Palatino a prošli se po Foru Romanu - římském opevnění, ze kterého je zachován jen kousek. Pokračovali jsme kolem Colossea a navštívili jsme 3D kino o Colosseu a životě v Římě kolem roku 910 př. n. l. Bylo to sice zajímavé (anglická průvodkyně, navíc všichni z kina měli antické tuniky), ale taky dost drahé (cenu raději nezmíním). Po zhlédnutí jsme vešli do Pantheonu (v podstatě jen velká kupole, jinak nic moc, za prohlídku příliš nestojí). Poblíž je Giolitti, tak jsme si dali další "zmrzlinářskou bombu". Pak jsme bloudili na Campo dei Fiori, kde se konají pravidelné ovocné a zeleninové trhy. Bohužel jsou denně mimo neděle, proto jsme nic neviděli a nemohli nakupovat. V pondělí má většina památek zavřeno, a tak jsme jeli jen ke Colosseu, kde jsme si na hodinu půjčili oblíbenou italskou čtyřkolku. Po vrácení jsme se vydali ke kostelu Saint Giovanni in Laterano. Na kostely se tu narazí skutečně na každém 2., 3. rohu. Proto jsme navštívili i kostel Saint Clement. Do něj Ondra pouze nakoukl, protože měl moc krátké rukávy (ve Vatikánu si musel vzít mikinu, kterou nyní neměl). Pak už jsme parkem (parco) Oppio došli ke Colosseu, odkud jsme se vrátili do kempu, kde snad každý večer probíhalo promítání filmů s anglickými titulky (myslím že film Marley a já byl anglicky s německými titulky, ale shlédli jsme ho do konce). Poprvé jsme taky v kempu udělali nákup. Už jen 3 dny. Takže v úterý 18. 8. jsme ráno jeli do Říma. Jezdili jsme na konečnou z kempu v 8:00, jen jednou nám bus ujel, tak jsme jeli o půl hodiny později. Přes Piazza del Popolo jsme vešli do Parco della Villa Borghese. Je to velký park, kde je několik muzeí a lesopark, ve kterém se nachází i ZOO. Nejprve jsme si opět půjčili na hodinu čtyřkolku. Projeli jsme celkem velký kus. Stala se malá kuriozita. Řídil jsem já. Jeli jsme po silnici se zatáčkami dolů k malému parkovišti. V cestě ale byly patníky, a proto jsme se dál nedostali. Takže čtyřkolky přibyly až později a na technickou (drobnou) úpravu se už zapomnělo. Zkoušel jsem to tam vtěsnat, ale o malinký kousek se to tam prostě nevešlo, a tak jsme si kopec vyšlápli zas zpět. Pak jsme jeli kolem ZOO, a tak se dostali na druhou stranu parkoviště. Po vrácení čtyřkolky jsme zamířili k Museo e Galleria Borghese. Vstup byl jen každou celou hodinu. Měli jsme smůlu - přišli jsme o asi 7 mn později. Nechtěli jsme už ale čekat. Mířili jsme k ZOO, do které jsme kvůli vyššímu vstupnému nešli (ano, nebýt 3D kina, tak by peníze jistě byly). Opustili jsme park a zamířili jsme k Palazzo Altems. Vstupenka platí ještě na další 3 památky (hl. muzea) - Palazzo Massimo, Crypta Balbi, Terme di Diocleziano. Rozhodně se vyplatí zakoupit všechny 4 najednou, podstatně se tak ušetří. Ondra opět měl volný vstup do všech 4. V Palazzo Alemps je sochařské oddělení Národního muzea. Po prohlídce jsme šli do muzea Crypta Balbi. Zde se stala další zajímavost. Našli jsme dveře, kam neukazoval žádný ukazatel. Zkusili jsme kliku a bylo otevřeno. Rychle jsme vklouzli dovnitř. Zrovna tam probíhala rekonstrukce, ale nikdo tam nebyl. Prošli jsme celý areál. Neustále jsme říkali, že sem nikdo nechodí a jaké jsme měli štěstí, že jsme se sem mohli kouknout. Po průzkumu jsme se vrátili ke dveřím, za kterými náš „bonus“ začal. Ale co se nestalo. Dveře byly zavřené! Kousek vedle byly druhé, které byly naštěstí otevřené. Proklouzli jsme zpět do běžných prostor. Sotva jsme zabouchli, objevila se nějaká paní z muzea a řekla nám, že se tam nechodí. Bylo to výborně načasované. Kdyby přišla o chviličku dřív a načapala nás... Horší by ale bylo, kdyby byly dveře zavřené. Asi bychom tam museli zůstat přes noc. Myslím, že jsme si pak dali zmrzlinu. U této vstupenky je výhoda, že platí 3 dny. Proto jsme vyrazili zpátky do kempu. Předposlední den, ve středu 19. 8., jsem chtěl vidět noční Řím. Proto jsme dopoledne jeli autobusem k moři. Stejně jako minule jsme u něj strávili přes 2 hodiny. Pak jsme došli na zastávku Cristoforo Colombo a do kempu jeli autobusem. Do Říma jsme z kempu vyráželi kolem 15:30. Z metra jsme vystoupili na Termini, což je centrální nádraží, kde se kříží obě linky metra. Nedaleko zastávky je Palazzo Massimo alle Terme - další budova Národního muzea. Byly tam především sochy a busty, ale i fresky a mozaiky. Nedaleko tohoto paláce jsou Dioclezianovy lázně. Nestihli jsme je projít celé. Odcházeli jsme po 19:00. Po svačině jsme vyrazili ke Colosseu. Bylo to trochu dál, a proto se už setmělo. Dal jsem si zmrzlinu (Ondra nechtěl). Původně jsme si chtěli dát pohár v Giolitti, ale mají otevřeno pouze do pěti. Šli jsme kolem kostela Santa Maria Maggiore. V ulici, která vedla téměř ke Colosseu, jsme našli obchod, kde jsme rodičům koupili víno. Do obchodu jsme se po chvíli vrátili a koupiili láhev i pro sebe. V kempu jsme víno hned vypili. Spát jsme šli asi v 1:00. Poslední den ve čtvrtek 20. 8. jsme vstali kolem šesté, protože jsme se šli ještě sprchovat. Po snídani jsme šli hned balit. Asi v neděli nám 2 Francouzi dali dvě zelené skládací židličky - rybářské. Chtěli nám dát i 5-ti kilovou bombu - tu jsem byl nucen odmítnout 😂. V pohodě jsme zabalili. Na recepci jsem vrátil klíče, dostal zálohu a zaplatil autobus na letiště. Z kempu jsme odjížděli v deset větším autem (kromě nás nikdo nejel). Den předtím jsme se v recepci po internetu odbavili a vytiskli si letenky. Pouze jsme si nechali zabalit velké batohy do ochranné fólie. S krátkým zpožděním jsme odlétali asi ve 14:40. Let trval přes 1,5 hodiny a obešel se bez turbulencí. Po celý pobyt ani jednou nepršelo.

Francie, Anglie, Skotsko 2008

V pátek 27. 6. 2008 jsme vyrazili na dovolenou, jejímž hlavním cílem bylo Skotsko. Od domu jsme odjížděli v 16:19. Během dvou dnů cesty do Francie se nestalo nic zajímavého. Projeli jsme Polskem a vjeli do Německa. Spali jsme na louce u obce Einebach. V sobotu odpoledne jsme projížděli Lucemburskem; v 15:35 jsme dorazili do Francie. Mířili jsme na tábořiště, kde jsme loni přespali 4x za sebou (Forêt régionale de Ferriéres). Když jsem otevřel dveře, všichni jsme ucítili silný zápach. Hledali jsme příčinu. Nedaleko auta ležel v příkopě jelen. Loni jsme na druhé straně příkopu měli stan – pár metrů od místa, které nyní „obsadil“ jelen. Druhý den jsme jeli do Paříže. Na hodinu jsme si půjčili kola. Kousek jsme popojeli a bez bratrů jsme šli na velmi krátkou procházku, kde jsme viděli klokany. Poslední pařížskou prohlídkou (opět bez bratrů) byl hřbitov (cimetière) du Père-Lachaise. Jsou zde pohřbeni například Molière, Proust, Piaf, Babusse nebo Balzac. Máma chtěla hlavně vidět hrob Edit Piaf; ten jsem našel já. Zanedlouho nás vyháněli, protože hřbitov byl otevřen jen do 18:00. Nocovali jsme mezi polem a malým, ale hustým lesíkem, z něhož jsme několikrát tahali míč. V pondělí jsme byli v zábavním parku Asterix. Nocleh byl na louce hned u silnice. Následující den byl odpočinkový. Byli jsme u moře. Bylo studené, a tak pouze máma šla dvakrát. Stavili jsme se pro naftu a drobný nákup. Na jednom dálničním parkovišti jsme se občerstvili. Mířili jsme do Calais. Po menším zpoždění jsme se nalodili na trajekt. Po krátké plavbě jsme dopluli do Doveru. Utábořili jsme se kousek za Walthamem v Denge wood. Druhý den bylo hlavním cílem univerzitní město Cambridge. Cam je řeka, která městem protéká. Kuba na prohlídku města nešel. My ostatní jsme se asi 2 hodiny prošli. Navštívili jsme několik univerzitních kolejí. Na tržišti jsme koupili banány a u auta se najedli. Pak všichni mimo mě šli na hodinu na pramici (s bidlem), což je v Cambridgi oblíbená zábava. Spali jsme kousek za Yorkem. Následující den jsme se stavili ve městě Hexham na nákup. Dále jsme pokračovali na Hadriánův val. Na procházce jsme strávili něco přes 3 hodiny. Krátce po 18:00 jsme vyjížděli směrem na Edinburgh. Asi po 40-ti minutách jsme vjeli do Skotska. Začalo klasické britské počasí – déšť. Ve Skotsku, stejně jako v Norsku, je naprosto volné táboření, takže tento problém, který se nám párkrát stal loni ve Francii, jsme nemuseli řešit. Místo pro přespání jsme našli asi ve 21:20 nedaleko Edinburghu za vesnicí Howgat. Jsou zde staré pece. Pořád lehce prší. Kvůli výskytu muchniček se ihned po polévce uchylujeme do stanů. V pátek došlo k úplnému vylepšení počasí. Trochu jsme si přispali – já vstával asi v 8:30. Ihned jsme dorazili do Edinburghu. Nejprve jsme dojeli téměř na vrchol kopce Blackford hill view. Kromě Ondry jsme vyšli na vrchol (tuším 126 m. n. m.). Z hory byl pěkný výhled na město, jehož dominantou je Edinburghský hrad. Na úpatí Blackfordu je stará hvězdárna. Pak jsme jeli na samotnou prohlídku. Zaplatili jsme parkovné na 3 hodiny. Mířili jsme na hrad. Kvůli vysokému vstupnému (15 liber (£)/dospělý) jsme dovnitř nešli. Od hradu jsme šli Královskou mílí (Royal mile). Podle knihy Skotsko, kde je plánek středu městu, nás vedl Kuba s tátou. Přes veškerou snahu jsme zabloudili. K autu jsme přišli o 10 mn později. Za stěračem byla obálka s pokutou. Tu jsme ovšem nezaplatili. Zadali jsme cestu do navigace a vyjeli jsme z města, kde se každoročně koná festival. Minuli jsme ho o pár dní. Spíme na louce za vesnicí Braemar nedaleko řeky v oblasti Mar Lodge Estate na parkovišti Linn of Quoich. V sobotu 5. 7. 2008 jsme si vyšli na pětihodinový výlet po okolí. Na větší části trasy bylo vřesoviště. Nabalili jsme se, ale počasí jsme neodhadli. Celý den bylo pěkně. Kuba se oddělil o něco dříve; Ondra šel po stejném úseku jako na začátku. My ostatní jsme šli po druhém břehu řeky Dee. Tábořili jsme na stejném místě. Kvůli dvěma lidem, kteří tábořili těsně u řeky, jsme byli nuceni jít dál proti proudu. Ale špatné to rozhodně nebylo. Dalo se tam totiž i plavat. Proto to bylo lepší než v pátek i než na „naší“ španělské vaně (viz Francie 2007). Ráno jsme ujeli pár mil na parkoviště Linn of Dee. Já s Kubou zůstal v autě a ostatní šli na výlet. Bylo 11,5°C a já tušil déšť. Mé obavy se naplnily. Za 2,5 hodiny přišli 3 mandarinky (oranžové pláštěnky). Po svačině jsme šli (kromě Kuby) ještě na vodopády (celkem 400 yardů). V nedaleké vesnici Braemar zastavujeme, máma se jde podívat do obchodů. Kousek dál je několik Skotů, kteří hrají na dudy. V jedné vesnici se stavujeme na malý nákup. Spíme nedaleko silnice a louky v Darnaway forest. Následující den – v pondělí 7. 7. 2008 – jsme díky dešti vstávali kolem 10:30. Vyjeli jsme 5 mn po půl jedné. První zastávkou je zámek Cawdor, jehož prohlídku Kuba – maňas – vynechal. Jde o malý zámeček, který je z poloviny obydlen. Opět prší, chvílemi velmi vydatně. Po dešti jdeme ještě do zahrad. Ve městě Inverness děláme nákup za téměř 25£. Jeho součástí je také balení se 4 druhy salátů a koblihy. U bájemi opředeného jezera Loch Ness máme svačinu (ve Skotsku jezera nazývají loch místo anglicky lake). Zjišťujeme, že saláty jsou ve skutečnosti majonézy nebo něco podobného. Chuť si ale spravujeme koblihami. Dalším zastavením bylo městečko Fort Augustus. Jdeme se podívat na zdymadla. Jsou však v provozu jen do 18:00. My jsme měli smůlu, neboť jsme dorazili asi o hodinu později. Koupili jsme pohledy a také CD se skotskou hudbou. Spíme za vesnicí Shiel Bridge nad Loch Duich. Druhý den Kuba nechtěl vstávat ze stanu. Proto jsme zabalili a ujeli mu. Jeli jsme po silnici o něco výše. Nasnídali jsme se a dojeli zpět pro Kubu, který se musel spokojit s chudší snídaní. Jeli jsme na hrad Eilean Donan, který jsme navštívili všichni. Svačili jsme přímo na parkovišti – vytáhli jsme skládací stolek. Poté jsme vyrazili přes most na ostrov Skye, kde strávíme asi 2 dny. Nejprve jsme se zastavili ve městě Broadford. V infocentru jsme koupili pohledy a suvenýry. Ptali jsme se, co zde stojí za vidění. Pán v infocentru byl velmi milý a na mapu ostrova začal zvýrazňovat zajímavá místa. Téměř ke každému řekl nějakou zajímavost. Poté, co jsme mu řekli, že zde můžeme být maximálně 3 dny, na nás pohlédl malinko zklamaně. Ubezpečili jsme ho však, že v Anglii a ve Skotsku nejme rozhodně naposledy. Projeli jsme městem Portree. Udělali jsme krátký výlet v oblasti Old Man of Storr. V této oblasti jsme také přespali na malém vrcholku kousek od auta. Druhý den jsme navštívili 2 vodopády. Prvním místem byl An Lethall. Vodopád byl menší a na pobřeží byly zbytky nějaké továrny. Druhý vodopád je dlouhý téměř kilometr (přesně 900 m) a padá stejně jako první přímo do moře. Místo se jmenuje Kilt rock. Zastavili jsme na nejsevernějším místě cesty VB – na hradě Duntulm. Na průzkum šel jen táta s mámou. Ještě jsme se stavili v muzeu – jak se žilo na ostrově. Nejprve šel pouze táta, pak na stejný lístek Ondra s mámou. Bylo tam toho ale málo. Pokračovali jsme opět dál a zastavili na nějakém parkovišti. Kuba opět výlet na horu Sgurn Thuilm sabotoval. Brzy jsme schválně sešli z cesty. Já jsem hlavní vrchol vynechal – skončil jsem asi 60 výškových metrů pod vrcholem. Na tomto místě jsme se rovněž nasvačili. Poté jsme se rozdělili. Táta se vrátil pro auto, zatímco jsme se my ostatní vydali na opačnou stranu. Sešli jsme se kolem 19:00. Kromě mě se všichni smočili v řece. Pak jsme popojeli na parkoviště Sgurn Thuilm, kde byly postaveny 2 stany. My jsme se tu utábořili také. Byl vidět vrchol Sgurn Thuilm. Krátce po 11:15 jsme se nalodili na malou výletní loď. Pluli jsme asi 45 mn na nějaký ostrov, kde jsme zůstali něco přes hodinu. Dnes jsme dojeli jen do městečka Armadale, což byla poslední zastávka na pěkném ostrově Skye. Z Armadale jsme pluli trajektem zpět do Skotska. Další den – v pátek 11. 7. 08 – byl hlavním cílem Ben Nevis. S výškou 1340 m je nejvyšší horou Skotska a zároveň celé Británie. Výstup a sestup nám zabral asi 6 hodin. Když jsme vyrazili na vrchol, bylo pěkné počasí. Zanedlouho se ale počasí zkazilo a začalo mrholit. Muselo být jen několik stupňů nad nulou. Proto jsme se rychle nasvačili a vydali se zpět. Nocležiště bylo v oblasti Dalness v NP Skotska. Následující den jsme se stavili na hradě Kilchurn. Nic se zde neplatí a zřícenina se stále udržuje. Další zastávkou byl městys Inveraray. Všichni kromě mě navštívili zámek. Nocujeme v lese nedaleko jezera Lomond, které je považováno za nejkrásnější Skotska. V neděli jsme příliš daleko nejeli. Vydali jsme na túru na Ben Lomond (973). Cesta tam a zase zpátky trvala asi 4,5 hodiny. Pokračovali jsme dále přes Glasgow, největší skotské průmyslové město, a menší vesnice. Nocleh byl na pěkném místě v Tairlaw Toll Galloway forest parku. V pondělí jsme plánovali navštívit zámek Culzean – poslední ve Skotsku, kde je také hodně zahrad. Kuba opět nešel. Poslední nocležiště ve Skotsku bylo na štěrku poblíž Bruce’s stone. Po ranním dešti jsme vyrazili opět dál a zastavili ve městě Dumfries, kde jsme doplnili zásoby. Koupili jsme i 2 kuřata, která jsme ještě teplá zanedlouho snědli. Pokračovali jsme k moři – do vesnice Allonby. Do moře jsme nakonec nevlezli, ale usušili jsme stany. Poslední městem, kde jsme zastavili, byl Keswick. Výjimečně jsme přespali v levném kempu ve vesnici Dent. Ve středu 17. 7. 08 jsme provedli poslední přiblížení k vrcholu letošní dovolené – k Londýnu. Ve městě Stafford (neplést se Stratfford upon Avon – rodištěm Shakespeara!) jsme opět doplnili jídlo (znovu oblíbená kuřata). (Pro doplnění: Stafford je více na severu, Stratfford je na pravém břehu; vzdálenost autem je asi 100 km). Zbytek dne jsme jen hledali vhodný kemp. Dvě noci jsme strávili v kempu Lee valley. Další den jsme zahájili samotnou prohlídku Londýna. Mimo jiné jsme šli přes známý most Tower bridge a do Národní galerie, kam je volný vstup. Londýn má jednu velkou výhodu na rozdíl od mnoha dalších hlavních měst. Hodně památek je možno navštívit zcela zdarma. Auto jsme nechali na okraji Londýna u stanice příměstského vlaku. Opět jako loni v Paříži jsme zakoupili jednodenní jízdenku na MHD (mají jen na 1 nebo 3 dny). Večer jsme zašli do pubu. Máma s Ondrou si dali horkou čokoládu, my ostatní pivo. Hospoda byla plná. Mnoho lidí totiž po práci chodí na pivo. Je to takový londýnský zvyk. V pátek jsme nejprve vyrazili na Covent garden, kde se konají trhy. Cestou na Greenwich jsme na zastávce metra ochutnali britský hot dog a donuts. Ovšem ještě před Greenwichí jsme vyhověli přání mámy a jeli kousek taxíkem do Britského muzea. Za zhruba kilometr jsme zaplatili 6£! Nakoupili jsme zásoby domů (tedy hlavně nutelly a marmelády – už tradičně si tyto pochutiny vozíme ze zahraničních výprav). U kempu staví autobus. Před kempem jsme si dali poslední britskou večeři. V 0:45 poplujeme zpět do Francie do Calais. Na palubě jsme si dali 4 malé šálky horké čokolády. Jeli jsme přes noc a domů jsme dorazili v sobotu 19. 7. 08 krátce po půlnoci. Během 3 týdnů pořádně pršelo jen asi 3 dny.

Francie 2007

Jen zopakuji, že moje máma Zuzana miluje Francii (a také levandule, kterých obzvlášť ve Francii najdete hodně). Proto jsme podruhé zamířili do zhruba 60-ti milionové Francie, která patří mezi významné světové velmoci.

Tentokrát jsme jeli jen 4 – spolu s rodiči ještě můj nejmladší bratr Ondra, kterému tehdy bylo 15. Odjížděli jsme v pátek 29. 6. 2007 asi ve 14:40. Během cesty přes Německo se nestalo mnoho zajímavého. Snad jen to, že jsme přes stejnou hranici do Německa jeli dvakrát. Já jsem řídil – měl jsem čerstvě řidičák od 4. 2. Táta Pavel byl vzadu a spal. Za chvíli se probral a říkal, že bude v česku ještě jedna benzinka. Máma Zuzana odpověděla, že teď jedna byla. No a pak přišel přechod. Museli jsme se vrátit do Česka pro naftu. Asi ve 20:45 jsme sjeli z dálnice. Díky mně jsme našli místo. Přespali jsme na louce u vesnice Oberdombach. Následující den jsme dorazili do Francie. Navštívili jsme několik památníků na bitvu u Verdunu (1916). Tato bitva byla nejkrvavější 1. sv. války, ve které padlo přes 1 milion vojáků (z toho asi 400 000 fr. vojsk). Večer jsme dlouho hledali místo pro nocování. Nakonec jsme našli takové nouzové u dvou polí u Essises. V neděli ráno jsme dojeli do Paříže. Asi v 11:00 jsme zakoupili 4 jízdenky na 2 dny na všechny prostředky MHD. Celkem jsme jeli 5x metrem a jednou lanovkou dolů ze Sacré Cour. Rozhodně doporučuji si tuto jízdenku zakoupit, dá se na tom hodně ušetřit. Nejspíš nabízejí i týdenní. Byli jsme v Musée d’Orsay, které bylo vybudováno ze starého nádraží. Pokusili jsme se přespat kousek za Paříží ve Forêt régionale de Ferriéres, ale kvůli frekvenci po večeři odjíždíme. Nakonec spíme ve stejné oblasti jen o něco dál. Nad námi často přeletí letadlo, protože jsme blízko letiště Charles de Gaulle. Pondělí jsme opět strávili v Paříži. MHD jsme použili 9x (celkem tedy 15x). Večeře a nocleh na stejném místě jako včera. Na další den jsme plánovali návštěvu Disneylandu, což nám zabere celý den. Dopoledne ale pršelo, a tak jsme se jeli do parku jen podívat. Poté jsme se vrátili na naše již dobře známé parkoviště a podnikli krátký výlet. Přespali jsme opět na stejném místě. Následující den již počasí dovolilo návštěvu zábavního parku. Chvílemi ale pršelo. Myslím si, že Legoland je lepší. Pro milovníky Disneylandu jen uvedu, že Legoland je levnější. Z Disneylandu jsme odjížděli asi ve 22:00 a kam jinam než na naše známé nocležiště, kde jsme přespali počtvrté a snad už naposledy. Druhý den jsem dopoledne chvíli řídil. Stala se trochu nepříjemná věc, ale s velmi dobrým koncem (umístím sem samostatný článek – cestopis by byl nad rámec delší). Kolem 14:00 jsme zastavili na oběd. Po něm jsme dojeli na Chateauneuf sur Loire. Zde jsme se krátce prošli a navštívili infocentrum. Vpodvečer jsem dočetl Fiestu od Ernesta Hemingwaye, která mě příliš nezaujala. Zbývá mi ještě druhá část knihy – Stařec a moře. Nocleh byl na pěkném místě hned u silnice. Druhý den zahájila „sváteční“ snídaně – kakao a vánočka s čokoládou místo rozinek. Nejprve jsem řídil. Šli jsme na zámek Chambord. Poté jsme se pořádně umyli, neboť jsme navštívili plovárnu v Braseuxu. Byli jsme ještě na dalším zámku – Chenonceau. Spíme na ještě hezčím místě než včera. Poprvé za dovolenou jsme postavili oba stany. V sobotu 7. 7. 2007 jsme byli přesně ve třetině dovolené, neboť od roku 2003 (Dánsko a Norsko) jezdíme na 3 týdny – většinou první 3 týdny v červenci. Navštívili jsme na zámek, na kterém žil Leonardo da Vinci – Chateau du Clos Luce v Amboise. Poté jsme se na louce naobědvali. Konala se zde svatba. Po obědě jsme se stavili v Saint Antoine du Rocher. Dále jsme zastavili ve vesnici Trôo, kde jsme se prošli. Přibližně od 19:00 jsem řídil. Nocležiště bylo na pěkném místě v lese, poblíž silnice a včel. Ráno poprvé za dovolenou řídila máma Zuzana. Je to dost příležitostná řidička, i když není úplně typem svátečním. Zastavili jsme na místě, kde byly zbytky nějakých budov. Já zůstávám v autě. Za chvíli se jdu ale taky podívat. Řekli mi totiž, že zde bylo římské divadlo. Jmenuje se to tu Site antique a je to poblíž vesnice d’Aubigne-Racan. Potom jsme dojeli do Le Lude a šli na prohlídku. Míjeli jsme zámek (Chateau lu Lude), který jsme tentokrát nenavštívili. Po výjezdu z města jsme chvíli bloudili. Po najití cesty byl oběd. Po něm jsme navštívili Menhir de Pierre-Frite. Dnešní den jsme zakončili prohlídkou městečka Vannes. Spíme na louce, na které jsme málem ztratili míč. Ráno začalo pršet, a tak jsme ani nedosnídali. Dojeli jsme do městyse Locmariaguer, kde je největší menhir. Další navštěvujeme v okolí města Carnac, po kterém jsme se i prošli. Carnac je na našem putování nejdál na západě. Místo pro přespání bylo na lepší louce než včera, jen zde trochu foukalo. Úterý 10. 7. 2007 nás přivítalo tím, že bylo zataženo a chvílemi pršelo. Zastavili jsme ve městě La Rochell a jdeme na prohlídku. Já se procházím sám. Poté, co jsme se všichni sešli u auta (já na ně asi hodinu čekal – neměl jsem klíčky od vozu), jsme vyjeli na dálnici a na nějakém parkovišti jsme se naobědvali a velmi krátce se prošli. Nalezl jsem několik ulit. Další zastávkou našeho putování bylo město Rochefort, které nás ale zklamalo – zkrátka obyčejné město. Dalším cílem byl maják a písečné duny v oblasti Forêt Dominiale de la Coubre. Ve stejné oblasti rovněž spíme – opět u včel a dvou kukuřičných polí. Následujícího dne jsme se přeplavili trajektem z města Royanu na poloostrov Verdon. Koupeme se v jezeře. Máma Zuzana se sice převlékla, ale do vody nevlezla. Na pláži hrajeme volejbal. Ve vodě poztrácíme létající míč (podruhé během tří let‑poprvé v Dánsku 2005. Zandali jsme ho zkrátka do písku a už ho nenašli. Za necelou hodinu se rodiče (jen rodiče, my ne) koupají v moři – tedy v Atlantském oceánu. Máma Zuzana div nevyskočí z kůže, když slyší, že oceánu říkáme moře. Pořád lepší než říkat velká louže, ne? J (Myslím, že se dřív říkalo Americe v Evropě „tam za velkou louží“ J). Spíme na docela pěkném místě opět nedaleko silnice. Čtvrtek byl velmi podobný středečnímu dni, takže jen krátce. Dvouhodinový výlet na duny jsem vynechal. Je sice pravda, že mám velmi rád teplo (spíš velmi horko, vysoké teploty), a proto i moře s plážemi, ale písek nepatří mezi mé oblíbené věci. Zaprvé pokud dlouho ležíte na slunci, pak je voda do moře, řeky či jezera doslova utrpením. Tuto nepříjemnost bych ještě vydržel. Další ale už ne. Písek se vám totiž dostane úplně všude – zvlášť, když pořádně zafouká vítr. Například když jsme byli v roce 2003 poprvé v Dánsku (spíš Norsku), tak jsme se vydali na známý maják, který je dnes nepoužitelný, neboť je téměř celý zasypán pískem. Táta tam chvíli filmoval. I dnes po dlouhých 7 letech na kameře objektivu můžeme najít písečná zrnka. Ale zpět k Francii 2007. Poté, co se vrátili z dun, jsme kousek popojeli a dali si svačinu. Pak jsme hned šli na pláž. Všichni se vykoupali v Atlantiku (až na mě tedy). Popojeli jsme kus k nějakému jezeru. Do něj jsem už na chvíli vlezl. Nocležiště bylo v lese u silnice. Další den jsme poprvé zastavili ve vesnici Molièts, kde jsou korkové duby. Samozřejmě jsme museli mít vzorek (stejně jako loni v okrových skalách poblíž města Roussillion). Jinak jsme celý den strávili u Atlantiku, poblíž kempu Les Sableres. V něm jsme nabili foťák a kameru a osprchovali jsme se teplou vodou. Dále jsme navštívili městys Bayonne. Přespali jsme na nouzovém, a proto i nezrovna pěkném místě, ale byl zde osel a kůň. Sobotu 14. 7. 2007, tedy ve francouzský svátek (218 let od dobytí Bastily – velmi známého vězení během Velké francouzské revoluce – 1789), jsme strávili na hoře La Rhune, ale nahoře bylo napsáno Larun Gain. Správně je ovšem La Rhune‑jedná se o posvátnou baskickou horu, která se nachází blízko Pyrenejí. Zadejte si do například mapy.cz La Rhune, Francie a zjistíte, že jde už téměř o Pyreneje – nejzápadnější cíp. Na vrchol jezdí elektrický ozubený vláček (Le Petit Train de La Rhune). Pro jednoho byl na nás drahý – 11 eur, proto jsme šli pěšky. Výstup nám dal zabrat. Proto každému doporučuji, aby nahoru jel a pouze dolů šel pěšky! Bylo příšerné teplo (i pro mě, když se podniká podobný výšlap). Viděli jsme stádo koní. Ještě téhož dne jsme přejeli do Španělska, kde jsme hodlali strávit asi 2-3 dny. Dnešní noc spíme přímo u silnice na kopci, kde naštěstí moc aut nejezdí. Na jméno si bohužel nevzpomenu, nemám ho ani ve svém cestovatelském deníku CDZ – Cesty do zahraničí. Z něj píšu všechny tyto cestopisy. Kdybych je psal z hlavy, tak by asi ani zdaleka nebyly tak čtivé J. Na nocležišti bylo asi 5 koní, z toho 1 nebo 2 hříbata. V noci foukal silný vítr, a tak chvíli trvalo, než jsme pořádně zabrali a nabrali síly do dalšího dne. Druhý den – neděle 15. 7. 2007 – byla odpočinková, protože jsme nikde pořádně nebyli. Krátce po 14:30 zastavujeme v oblasti Uztárroz (šp.), Uztarroze (fr.), kde podnikáme výlet a strávíme zde druhou španělskou. Je tu i malá říčka, takže se můžeme umýt. Následující pondělí jsem zahájil ranní koupelí v řece (místu jsem začal říkat vana – doufám, že mám fotku, abyste si to mohli pojmenovat podle sebe, možná dané místo už někteří znají, doporučuji ho i ostatním, je velmi příjemné). Prošli jsme se městem San Gruz. Dalším cílem byl San Juan de la Peňa, kde jsme navštívili „skalní obydlí“. Posledním dnešním městysem byla Jaca, kde jsme i nakoupili. Večer jsme ještě zakoupili malé barevné sombrero a 2 šedé plátěné klobouky – jeden pro mě a druhý pro mého bratra Kuba, který s námi odmítl jet, aby aspoň kus z Francie a kousíček ze Španělska měl. Spali jsme ještě ve Španělsku, ale takřka na hranici – Francie je vzdálena necelý kilometr. Další den jsme podnikli výlet v NP Pyreneje na francouzské straně. Dále byly v plánu nějaké vodopády. Ty jsme ale asi přejeli. Krátce jsme zastavili na Col d’Aubigne (1709 m. n. m.). Místo pro přenocování jsme našli snadno. Dnes jsme poprvé a asi i naposled totiž byli v kempu Saint Bazerque. Na druhý den – středu 18. 7. 2007 – byl naplánován největší vodopád v Evropě (téměř 500 m!). Tentokrát jsme ho už nepřejeli. No, teda vlastně přejeli, protože ráno bylo zataženo a chvílemi mrholilo. Nakonec jsme na něj šli a viděli ho na vlastní oči. Spali jsme na louce za městem Auch. Další den jsme se zastavili ve městě Les Eyzies a šli na krátkou prohlídku – do prehistorického muzea jsme nešli. Kousek jsme opět popojeli a najedli se. Po obědě jsme ujeli asi 8 km do městyse Rouffignac, kde jsme navštívili stejnojmennou jeskyni. Jeli jsme elektrickým vláčkem. Průvodce to zřejmě uměl pěkně vyprávět. Velká škoda, že nikdo z nás neumí aspoň trochu francouzsky – je to nádherná řeč nejen na poslech. Opět jsme nocovali na louce, ale nezapsal jsem si bohužel město. V pátek 20. 7. 2007 začal předposlední den našeho velkého putování po Francii. Opět jako již po několikáté nás přivítal deštěm. Naštěstí u našeho místa byla taková kovová bouda, a tak jsme se mohli nasnídat v suchu. Udělali jsme rekord a vyjeli už zhruba za hodinku, což je u nás velká výjimka (řekl bych tak 5-10% ze 100% J). Prošli jsme nějakým městem (odpusťte, ale opět neznám jméno). Možná sem někdy doplním chybějící údaje‑nejen o této dovolené – doplním, protože většinou si cesty zapisuje i máma Zuzana, i když asi ne tak podrobně jako já. Dalším dnešním městem bylo Auxerre, kde jsme samozřejmě nemohli vynechat prohlídku. Hlavně jsme ale udělali velký nákup za asi 50 eur (!). Nocležiště bylo vzdáleno od Německa asi 1,5 hodiny jízdy po dálnici. Během následují cesty zpět do rodné vlasti jsme ještě krátce navštívili městyse Dossenhel a Neuwiller. Domů jsme dorazili krátce po 22:00.

Francie 2006

Již v pátek 30. 6. 2006 jsme krátce po 21:00 vyrazili na dovolenou do Francie. Máma Zuzana je Francií přímo posedlá (a taky levandulemi). Proto jsme Francii navštívili i v následujícím roce a pak samozřejmě ještě při cestě do Velké Británie. Asi v 10:46 jsme dorazili do Lucemburska a podnikli asi dvouhodinovou procházku hlavním městem Luxemburgem. Ve čtvrt na tři jsme byli v Belgii a před 16:30 ve Francii. Prohlídku jsme zahájili prohlídkou Remeše, kde je slavná katedrála a univerzita – jedna z nejstarších v Evropě. Spali jsme v Champagne přímo pod vinicemi a blízko skládky. 2. 7. 2006 jsme dorazili do Paříže, kde jsme začali prohlídkou Louvru. Samozřejmě jsme viděli Monu Lisu. Nevím, zda je to originál nebo je originál uložen někde jinde. Odpoledne jsme vyrazili na Eiffelovku. Částečně jsme nahoru jeli výtahy, částečně pěšky. Byl pěkný den, a proto i pěkný výhled na město. Byli jsme taky na Moulin Rouge a na Montmartru u kostela Sacré Coeur. Poté jsme opustili Paříž a vyjeli do Versailles, někdejšího královského sídla (hlavně letního). V noci jsme velmi dlouho hledali místo pro přespání. Nakonec jsme ho našli až v 00:30. Následující den jsme navštívili zábavní park Asterix. Kvůli pořádnému umytí jsme jeli do kempu, kde jsme rovněž zůstali přes noc. Následující den byl odpočinkový – tedy aspoň pro mě. Podnikli jsme krátký výlet v oblasti Domaniale des Trois Pignons a v této oblasti jsme přespali pod širákem. Během výletu jsme našli šišku, která nápadně připomínala ananas. Ondra také utíkal a v zatáčce se natáhl do písku. Druhý den jsme pokračovali opět dál a šli na další krátký výlet. Ve Fontainebleau jsme si prohlédli zámek a zahradu. Kolem páté začalo lehce pršet. Viděli jsme pěkný kostel v Sant Dére. Přespali jsme v lese La Cxoix Milan. Následující den byla na programu krátká prohlídka městečka Decize, kde asi probíhala odpolední siesta, protože tam moc živo nebylo. Nocování bylo pěkné nad vesnicí Sayat. 8. července jsme podnikli velký asi osmihodinový výlet na Puy de Dôme. Je to nejvyšší sopka z řetězu sopek masívu Monts Dômes (1465). Nahoře jsme viděli hodně paraglaidistů. Puy de Dôme leží nad městem Clermont – Ferrand. Nachází se tu velký televizní vysílač a ruiny římské svatyně (bůh Merkur). Při dobré jasnosti je vidět i Mont Blanc (4807). My jsme ale takové štěstí neměli. Zpátky jsme šli přes Puy de Pariou (1209). Je to zachovalý vulkanický kužel sopky. Byli jsme až na dně. Nádherný výlet zakončil pěkný nocleh s výhledem na Puy de Dôme. Také jsme viděli balón. Spali jsme poblíž městyse Nébouzat. V neděli 9. 7. 2006 jsme dopoledne podnikli neúspěšnou návštěvu sýrárny. Místo toho jsme šli na dva krátké výlety. Nacházíme se v oblasti Forêt Domaniale de Guéry. První výlet nebyl řádně naplánován, a tak byl málo zajímavý. Druhý, který Kuba vynechal, byl krásný. Výchozí bod se nazývá Maison des fleurs d’Auvergne (1268). Šli jsme kolem jezera – lac – de Guéry na kaskády. Byla tam ale jen jedna velká, jinak jich tu moc nebylo. Dále jsme pokračovali přes pastvinu krav, protože tudy vedla cesta. Potom byly borůvky, takže se tu na nějakou dobu zastavujeme. Ležení bylo u silnice za Le Mont Dore. U večeře se stala velká zajímavost. Kuba ochutnal 2 druhy sýru! Přitom ho nesnáší! Další den jsme popojeli jen malý kus. Byla naplánována asi čtyřhodinová túra v okolí Puy de Sancy. Těsně před příjezdem na výchozí místo mě však nějak naštvali, a tak jsem si udělal vlastní výlet. Sopku Puy de Sancy jsem pochopitelně nemohl vynechat. Tato bývalá sopka se dnes už sopce vůbec nepodobá. Téměř na vrchol jezdí lanovka. Zpátky jsem šel kousek bez cesty. Musel jsem to trochu zkrátit. Výlet byl plánován na max. 5 hodin. Nechtěl jsem, aby na mě museli čekat u auta. Já měl totiž klíče. Zahlédl jsem nějaké menší zvíře – asi sviště. Druhým dnešním výletem byla procházka k jezeru Pavin. Pěkný výlet zakončil hezký nocleh v oblasti Forêt Route Forestiêre des Fraux. Následující den jsem vstal trochu dříve. Den jsem zahájil krátkým, asi kilometrovým, během. K jezeru Pavin zbývaly asi 3 km, tam jsem ale už neběžel. Poprvé na letošní dovolené jsme koupili zmrzlinu. Pak jsme zašli k mostu – Viaduc de Garabit. Pod mostem je stejnojmenné jezero, a tak se jdeme smočit – kromě mámy Zuzany. Na jezeru jezdí lyžaři a po chvíli i vodní skútr. Našli jsme pěkný nocleh u ovcí. Majitel, který sem zanedlouho dorazil odvézt ovce, bez problémů souhlasil. Jen říkal, abychom se nelekli ovcí, které půjdou ráno opět na pastvu. Druhý den jsme díky ovcím vstávali asi v půl osmé. Přesto jsme pěkné místo opustili až asi v deset. Pokračujeme přes kaňon Ispagnac. Prohlédli jsme si krásné městečko Saint Chély du Enimie. Celý den je příjemné vedro – příjemné aspoň pro mě. Nemám totiž rád zimu. Pavel se Zuzanou by nikdy nejeli v létě do Španělska nebo do Řecka. Pak jedeme do Saint Chély du Tarn. Tarn je řeka. Nabízí se možnost koupání – já se nekoupu. Kolem třetí začalo pršet. Po dešti jsme se šli projít po okolí. Poté na chvíli začalo pršet. Podnikli jsme ještě asi dvouhodinový výlet v kaňonu řeky Tarn. Tentokrát jsme tábořiště našli výjimečně ještě za světla. Ráno jsme si trochu přispali. Vyšli jsme na procházku na Roc du Serve. Viděli jsme Malene. Pak jsme ještě navštívili jeskyni – Grotte – de Dargilan, kde jsme jeli vláčkem. Spali jsme ve vesnici Montdardier. Bylo tam i WC. Nad námi byl i nějaký zámeček, ale zamčený. Následující den (14. 7.) jsme byli na vyhlídce Cirque de Navacelles. Pak následovala velmi krátká procházka v Les Moulins de la Foux, kde jsem nalezl 7 ulit, které jsem doma někam založil a zatím nenašel. Krátce před 19:00 jsme vjeli do Carcassonne. Přibližně ve 23:00 začal slavností ohňostroj. Dnes je tomu přesně 217 let (14. 7. 1789), kdy byla dobyta Bastila – velmi známé vězení během Velké francouzské revoluce. Ohňostroj byl vskutku velkolepý. Krátce po půlnoci jsme v autě a stojíme v zácpě. Před 1:00 jsme našli místo pro přespání přímo v Carcassonne. Druhý den jsme dojeli k moři. Vlezli jsme do něj v La Tamarissere (městečko za Agde). Kromě návštěvy obchodu se nestalo nic zajímavého. Spali jsme na místě, které jsem nazval travnaté pole – Forêt Domaniale de la Gardiole. Druhý den jsme opět byli u moře v okolí La Grande – Motte a také u řeky Le Gardon. Kolem třetí vystoupila teplota na slunci na - pro mě příjemných – 39 stupňů. Spali jsme v Castillon du Gard, kde bylo asi 7 opuncií. Druhý den jsme zahájili v Pont du Grad. Je zde římský akvadukt, přivádějící vodu do nedalekého Nimês. Voda však byla příliš vápenitá, a proto se po čase akvadukt zaplnil 40 cm vápence. Pak jsme dojeli do známého papežského města Avignon (asi 100 000 obyvatel jako náš rodný Liberec). Za velmi známý most přes řeku Rhôna – Pont Saint-Bénézet – se však platí, a tak jsme přes něj nešli. Na památku jsem si koupil jeho obrázek. Během dalšího putování jsme navštívili městys Gordes – podle knižních průvodců nejkrásnější v Provence. Posledním městem byl Roussillon. Podnikli jsme výlet do okrových skal. Vzorky různobarevných písků jsme sbírali do lahve od vína – je vystavena doma v obýváku. Nocleh jsme našli asi 20 km od Saint Tropez. Celý následující den jsme strávili u moře v Saint Tropez. Pak následovala krátká prohlídka města- slavnou, dnes již opuštěnou, četnickou stanici jsme bohužel nenašli. Spaní bylo na stejném místě jako včera. Od dneška (19. 7. 2006) se už pomalu vracíme domů z krásné dovolené. Jeli jsme přes Grand Canon Verdon. Po cestě bylo několik vyhlídkových míst. Asi nejzajímavější bylo místo v tunelu – Tunnel – du Fayet. Ležení bylo za městem Digne. Další den bylo možné koupání v jezeře Le Petit Bilieu. Nocleh byl na křižovatce u golfového hřiště u městyse Prénovel. Opět jsme měli štěstí a našli zatoulaný golfový míček. Před námi je už jen pár dní a také 2 výlety. Prvním byl krátký výlet u kaskád – Caskades du Herisson. V pátek jsme strávili poslední celý den ve Francii. Naposled jsme se vykoupali v jezeře Lac de Chalain. Spali jsme na louce. V sobotu jsme podnikli výlet na pramen řeky Lison – Source du Lison.

Dánsko, Švédsko 2005

V sobotu 23. 7. 2005 přibližně ve 4:00 ráno odjíždíme od domova na dovolenou do Dánska a částečně i do Švédska. Stavujeme se tentokrát u Zvolánků, kteří jedou s námi. Celkem nás tedy je 8. Kolem 14:00 zastavujeme v Německu u benzinky. Jdeme kousek po nově budované naučné stezce. Moc toho tam ještě není. Viděli jsme však v kleci jednoho výra. Ve 14:25 jsme dorazili do Dánska. Nejedeme hned k tetě Haně. Míříme do městečka Ribe. Navštěvujeme kostel a prohlížíme si město. Kuba s námi nešel. Pak ještě navštěvujeme městys Esbjeng. Poté už jedeme k tetě Haně. Následující den jdeme na další prohlídku Århusu. Naposledy jsme zde byli přibližně před dvěma lety. Za 20 dánských korun (DKK) je možno si půjčit kola. Dají se vrátit do jakýchkoli k tomu určených stojanů a peníze se získají zpátky. Nejprve jsme si půjčili jedno. Potom přibyli další 4, po chvíli jedno. Zanedlouho jsme získali zbylé dvě. Zbytek dne jsme strávili jízdou na těchto strojích. Ondra s tátou Pavlem, trochu i Víťa se vykoupali v moři. V pondělí 25. 7. jsme navštívili městečko Silkeborg. Prohlédli jsme si kostel a samozřejmě i samotné město. Vzali jsme si i nějaké mapy. Autem jsme pokračovali do města Hjejlen. Podnikli jsme výstup na horu Himmelbjerget (147 m. – což je v Dánsku velká hora!). Odpoledne jsme navštívili městečko Elmuseet, kde jsme šli do muzea elektřiny. Měli jsme na prohlídku jen hodinu. Mnoho věcí se dalo vyzkoušet „naživo“. Vrátili jsme se k tetě a večer zašli za Zdeňkem – jejím synem. V úterý jsme asi v deset dopoledne odjeli od tety Hany, kam jsme se měli opět vrátit po asi dvoutýdenním putování. Navštívili jsme Marinemuseum, kde byly pěkné expozice. Při prohlídce ponorky se spustil poplach. Všichni jsme leknutím nadskočili. Nocujeme na parkovišti, kde Ondra ztratil létající talíř. Zkrátka ho hodil do křoví (a kopřiv) a už není. Budeme muset koupit nový. Je to totiž bezvadná zábava. Teda když se s ním umí házet. Ve středu jsme dorazili do přístavního města Hirtshales, odkud jsme před dvěma lety odplouvali do pěkného Norska. Všichni mimo dospělých (kromě táty Pavla) a mě šli do akvária. Vstupné bylo dost velké. Dále jsme chtěli jít do přírodního parku, kde jsou například orli. Vstupné ale bylo ještě vyšší, a tak jsme nikam nešli. Místo toho jsme podnikli výlet kamsi na vřesoviště. Pokračovali jsme do města Frederikshavn. Ihned jsme zamířili do místa, nazývaného havn (přístav). Ve 22:30 jsme vypluli do Švédska. Byli jsme tam za asi 3 hodiny a něco málo minut navíc. Město, kam jsme dopluli, se jmenuje Göteborg. Po patřičném vyspání jsme zamířili na prohlídku města, kterému se prý říká „Benátky severu“. Celkem nás ale zklamalo. Tedy jedna věc nás zaručeně potěšila. V jednom kostelu, či spíše v Gustafově katedrále, měli brožurku o historii stavby i v českém vydání – ač bez háčků, čárek. Pak jsme dojeli na ostrov Tjörn, kde jsme se rovněž utábořili. Dopoledne jsme vyrazili na krátkou procházku. Já dokonce vylezl na skálu, ale nemohl jsem se dostat dolů. Myslím, že jsem pak nějak seskočil. Pro otužilce byla možnost koupání v Baltském moři. Moc z nás tam nešlo. Táta Pavel našel mořskou hvězdici. Během dne se nic zajímavého neudálo. Snad jen to, že já jsem strávil noc pod širákem, a to i přesto, že trochu pršelo. Asi i proto jsem toho moc nenaspal. Vstávali jsme už v 6:00. Krátce po sedmé jsme vyjeli. Cílem byl Helsingborg, odkud jsme v 8:30 odpluli do Helsingøru. Po asi dvaceti minutách jsme dopluli zpět do Dánska. Ihned po opuštění lodi jsme vyrazili do Kodaně (dánsky København). Strávili jsme tu přibližně 5 hodin. Myslím, že i tady jsme si půjčili kola. Na noc jsme výjimečně jeli do kempu. Nikdo tam nebyl, a tak jsme zatím neplatili. Nakonec nám to však bez placení nevyšlo. Nevím, jak je to možné, ale za mě se neplatilo, i když mi tehdy bylo 16 let. Další zastávkou bylo městečko Højerup. Šli jsme kolem kostela na útesu, který již částečně padá, ale stále se do něj dá vstoupit. Kousek dál byl ještě jeden kostel. Navštívili jsme další ostrov‑tentokrát Møn. Po svačině jsme po žebříku sestoupili na pobřeží, po kterém jsme šli celkem krátký úsek asi 3 hodiny. Protože pláž byla kamenitá, tak místo mušlí jsme sbírali kameny. Nad námi se stále tyčily skalní útesy. Žebřík, po kterém jsme chtěli jít zpět, byl stržený. Proto jsme byli nuceni jít asi kilometr k dalšímu. Nahoře jsme kráčeli chvíli po útesech. Nocleh byl na asi nejhezčím místě v bukovém lese. Večer jsme oslavili Ondrovi třinácté narozeniny. Dokonce měl i nějaké zákusky. V noci pršelo, teď se to však už začíná trochu pozvolna vylepšovat. Počasí nám zatím dost přálo, musíme doufat, že nás dobré neopustí po zbytek dovolené. Opustili jsme ostrov Møn a projeli přes asi 2 další. Ve vesnici Vindeby (spíše osadě – bylo tam jen pár domků) je větrný mlýn. Měli jsme štěstí. Po chvilce k nám přišla nějaká paní, která nás pustila do mlýna. Měl 5 pater a přízemí. Viděli jsme celé zařízení. Byly tam i dobové fotografie, ze kterých bylo patrno, že mlýn neměl vůbec lopatky. Několik lidí ho zrekonstruovalo a nějaké úpravy stále ještě probíhaly. Celý mlýn byl zaklíněn dvěma prkny, aby se po dobu rekonstrukce nemohl pohybovat. Dnes jsme opět strávili noc v kempu. Ve středu jsme jeli posledním letošním trajektem. Po necelých 45 minutách jsme dorazili na ostrov Langeland. Po obědě jsme se stavili v malé galerii. Pak jdeme k zámečku a parku. Večer jsme dlouho hledali místo pro přespání. Stavovali jsme se i ve dvou kempech. Vhodné místo jsme našli až kolem půl osmé. Stavili jsme se na nějakém zámečku, který jsme však nenavštívili. Místo něj jsme si prohlédli Kirkeruin (zbytky vesnice). Chtěli jsme pak jít na zámek Edeskov, ale bylo dost vysoké vstupné. Například prohlídka, parku, bludiště a ještě něčeho jiného bez zámku stála pro dospělého 90 DKK. A tak jsme si dali jen čokoládu a kávu. Další zastávkou našeho pěkného putování je městečko Landby, kde je vikingské muzeum, které jsme navštívili. Vstupné bylo za „pakatel“ – děti do 16 let (tedy i já) zdarma! Bylo to celkem hezké. Dalším městem je Langosi. K tetě Haně jsme dorazili již ve čtvrtek. Dánsko jsme projeli o den rychleji. Do Legolandu možná pojedeme už v pátek. Bylo by to lepší, protože by tam bylo méně lidí než o víkendu.

Slovensko 2004

Hned 1. 7. 2004 jsme vyrazili – opět celá naše rodina (5 kousků) – do Beskyd, kde má chatu moje prateta a prastrýc Miloš. V Beskydech jsme byli něco přes týden – konkrétně 10 dní. Byli jsme například na Lysé hoře, ale mým cílem je popsat vám Slovensko. Z chaty z Beskyd jsme odjížděli v 10:01. Za necelých 45 mn jsme dojeli na Slovensko. Po třech hodinách jsme dorazili do vesnice Lietavská Závadka. U autobusové zastávky jsme se naobědvali. Kolem 13:00 jsme vyrazili na první slovenský výlet na Súľovské vrchy. Zvládli jsme ho za přibližně 5 hodin. Po návratu jsme se vydali hledat místo pro přespání. Zanedlouho jsme našli polní cestu, po které jsme ihned zkusili jet. Dorazili jsme na pěkné místo s říčkou. Po postavení stanů začalo lehce pršet, ale ráno už zase bylo pěkně. Zamířili jsme směrem na Malou Fatru. Dojeli jsme do vesnice Rajecká Lesná, kde jsme navštívili pohyblivý Slovenský Betlehem. Jeho základní kámen byl položen 29. 1. 1995. Později jsme dorazili do většího města Martin, kde jsme vyměnili peníze. Také jsme navštívili cukrárnu – tedy po Slovensku cukráreň. Dále jsme si dali párek v rohlíku a táta Pavel langoš. Zakoupili jsme rovněž mapu Malé Fatry a Ondrovi botasky. Týž den jsme dojeli do kempu Nižné Kamence. Strávili jsme zde 2 noci. V úterý jsme vyrazili na túru na Veľký Kriváň, měřící asi 1709 metrů. Do větší části – do výšky přes 1500 m – jezdí lanovka. My jsme však měli smůlu. V sezóně 2004 lanovka z technických důvodů nejezdila. A tak jsme vyšli pěšky. Po necelé 1,5 hodině se spustil déšť. Úplně jsme promokli. Počasí nám zatím moc nepřeje. Došli jsme jen na Chleb, který se tyčí ve výšce 1647 m. Za chvíli jsme vyšli u stejnojmenné horní stanice lanovky a šli se schovat před neustávajícím deštěm. Zde jsme si dali pro zahřátí a posilnění čokoládu a chleba. Já jsem chleba držel jen tak lehce, protože jsem totiž měl lehce zmrzlé ruce! V létě 13. 7. – den před výročím dobytí Bastily! K autu jsme šli po zelené, která vede pod lanovkou. Po návratu jsme opět navštívili cukráreň. Každý dostal větrník a roládu. Další den opět lehce pršelo, snad se počasí umoudří. Po částečném proschnutí stanů jsme opustili kemp. Navštívili jsme Jánošíkovo muzeum, kde jsme si koupili odznaky na turistické hole. Muzeum nás celkem zklamalo – mnoho exponátů tam nebylo. Dále jsme navštívili v kostele další Betlehem, tentokrát menší než předchozí. Potom jsme vyrazili na krátký výlet. Šli jsme po Sokolievském hřebenu. Kvůli špatnému a neúplnému značení jsme museli výlet trochu pozměnit. Táta se vrátil pro auto. My jsme zatím pokračovali dále. Po setkání jsme si dali párky. Kuba tento výlet vynechal. V městysi Dolný Kubín jsme ještě vyměnili další peníze a opět navštívili cukráreň. Spali jsme nedaleko Zuberce – Habovky. Následující den jsme vstali dříve. Měli jsme sváteční snídani – plundry, vánočku, kakao. Vzhledem k počasí jsme měli jet na Oravský hrad. Ale došlo k vylepšení, a tak jsme vyjeli do Roháčů, kde jsme podnikli výlet. Odpoledne jsme se vydali na Oravský hrad. Za kameru a foťák se platilo, ale my neplatili. Stejně jsme pár snímků a záběrů tajně udělali. Jednou nám to myslím málem nevyšlo, ale štěstí stálo při nás. Ráno jsme vyrazili do vesnice Vychylovka. Zde je skanzen a také úzkokolejná úvraťová železnice. A vláčkem jsme pochopitelně jeli. Muselo se ale sejít aspoň 10 lidí. Bylo nás pouze 7, a proto se musely zbývající lístky zaplatit! Skanzen nás zklamal. Mnoho domů tu není. Vedle je i muzeum. Do něj jsme však nešli, protože nám kvůli zatraceným dvěma lístkům nestačili peníze! Zato jsme si však dali brynzové halušky. Ondra ochutnal zcela nepatrně, Kuba vůbec. Původně jsme se měli na chatu v Beskydech vrátit v sobotu a v neděli jet domů. Avšak kvůli počasí, které nám na Slovensku příliš nepřálo, jsme se do Čech vrátili už v pátek a následující den po obědě jsme se vydali na téměř pětihodinovou cestu napříč republikou z Moravy na sever do Liberce.

Dánsko, Norsko 2003

Když 21. 8. 1968 začala okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy, tak moje prateta Hana a prastrýc Zdeněk emigrovali do Dánska, kde žijí dodnes. Máma si s tetou Hanou často volala. Jednou nás teta Hana pozvala do Dánska. Vyrazili jsme hned začátkem července 2003. Jeli jsme autem něco přes 12 hodin. Po příjezdu do Dánska jsme ihned jeli do Århusu. Dojeli jsme na jakési sídliště s řadovými domy, kde bydlí teta Hana. Její dům jsme chvíli hledali, ale pak jsme našli správný č. 57. Druhý den dopoledne jsme vyrazili do turecké části města, kde jsme byli na tržišti. Koupili jsme meloun, třešně a Nutellu. Další den jsme se vydali na cestu do Norska. Jeli jsme kolem pískem zavátého majáku. Nakonec jsme dorazili do přístavu Hirtshals. Po 19:30 jsme lodí Christian IV. vypluli do Norska. Na loď se vejde 580 aut a 2000 lidí. Vzhledem k tomu, že jsme vypluli o trochu později, tak jsme do norského přístavu Kristiansand dopluli po 4 hodinách asi v 00:20. Za necelou hodinu jsme našli místo pro přespání. Druhý den jsme si koupili zmrzlinu, která se později stala jakýmsi symbolem celé cesty. V úterý jsme našli pěkné místo se skálou, na kterou bylo možné bez velké námahy vylézt, a vodopádem. Norsko má stejně jako například Skotsko obrovskou výhodu oproti ostatním zemím – naprosto volné táboření. U nás by to asi dopadlo katastrofálně. Celé místo bylo navíc oplocené pro ovce, které jsme rovněž viděli. Našli jsme i zbytek mrtvé, ze které máma chtěla zvon – dodnes visí v předsíni, hned vedle hlavních dveří. Další místo už tak pěkné nebylo. Další den jsme opět koupili zmrzlinu. Je nás 5, a proto jsme kupovali vždy dvoulitrovou. Tentokrát jsem neměl chuť, a tak jsem ani neochutnal. Málem to nesnědli. Říkal jsem jim, že mají kupovat menší. K obědu u nějakého jezera jsme měli ovocné knedlíky. Jezero jsme užili k umytí, protože naposledy jsme se pořádně myli u tety Hany. Po obědě jsme opět pokračovali dál. Spatřili jsme nějaké vodopády, a proto jsme k nim zamířili. Jmenovalo se to tam Lureåe. Byl tu také starý náhon na mletí mouky. Bylo to opravené a je tedy možné, že to může ještě fungovat. Dlouho jsme hledali místo k přespání. Nakonec jsme ho našli až kolem deváté večer u starého bagru. Ráno krátce pršelo. Pak přestalo, ale slunce ještě nesvítilo, a tak nebylo moc teplo. Kolem půl páté jsme se vrátili z asi 2,5 hodinového výletu v Presholtu. Večer lilo jako z konve. Snad se ráno vyčasí. Následující den sice nepršelo, ale bylo stále zataženo. O kus dále přitom svítilo slunce, u nás ale byla celkem zima. Když jsme sjeli o něco níž, tak se počasí začalo vylepšovat. Vjeli jsme do 6,6 kilometrového tunelu. Malou převozní lodí jsme za 14 minut pluli přes část Laerdalsfjord. Potom jsme vjeli do tunelu, který byl přesně o půlku kratší než předchozí. Za delší dobu jsme opět vjeli na loď a pluli jsme necelých 10 mn přes Vetlefjord. Netrvalo dlouho a našli jsme kousek od silnice naše dnešní tábořiště. Po probuzení jsme zjistili, že nám počasí už zase přeje. Ráno jsme vyjeli v devět, kdy jsme obvykle vstávali. Jeli jsme na ledovec Jostedalsbreen a to na jeho část – Kjensdalsbreen. Kluci zůstali v autě, ale Ondra za chvíli přišel. Kuba dorazil až o dost později. Po ledovci jsme pokračovali dále. Udělali jsme si malou zajížďku a stavili jsme se na vyhlídce Dalsnibba. Všude psali, že měří 1500 m. Ve skutečnosti je v nadmořské výšce 1476 metrů a dá se na ní dojet autem. Za nedlouho jsme zastavili na další vyhlídce, která byla hned u silnice. Ještě 13. 7. jsme měli plout vyhlídkovou lodí přes Geirangerfjord. Muselo se však sejít 3500 norských korun (jedna norská je asi stejně jako dánská – tedy asi 4 koruny české). Byla to výjimka v čase od 19:00 do 20:30, a tak se nikam nejelo. O plavbu jsme ale nepřišli. Jeli jsme výjimečně do levného kempu. Všichni kromě Kuby jsme se umyli v umyvadle, protože sprcha se platila zvlášť. Museli jsme vstávat v 6:00, neboť první vyhlídková loď odplouvala v 8:00 a vracela se za 1,5 hodiny. Do kempu jsme se již nevraceli. Loď jsme stihli akorát. Cílem bylo Sedm vodopádů‑Seven sisters. Viděli jsme na nich asi 2 nebo 3 duhy. Pokračovali jsme dále po silnici Trolí cestou. Zde jsme koupili plyšového soba, který se stal doma maskotem obýváku. Nakonec jsme pluli dalším menším trajektem. Po delší době jsme dopluli do Trollstigenu. Zde byla vyhlídka, ze které jsme viděli serpentiny, přes které jsme záhy jeli také. Později jsme opět koupili zmrzlinu a dojeli k řece, kde jsme se zase mohli pořádně umýt. Utábořili jsme se u jezera Våhasjøen. Druhý den po snídani jsme si vyšli na asi dvouhodinový výlet. Po obědě jsme vyrazili na Lillehammr. Později jsme chvíli stáli ve frontě, protože asi došlo k nějaké nehodě. Nečekali jsme dlouho a otočili jsme se, abychom to někudy objeli. Zastavili jsme u kempu, abychom se v něm umyli. Tedy já jsem se nekoupal. Pak už to zas jezdilo, a tak jsme jeli také. Když jsme dojeli do Lillehammru, tak jsme se museli zeptat na cestu do skanzenu, do kterého jsme nakonec nešli, protože bychom na prohlídku měli asi jen půl hodiny. Celý komplex je dlouhý několik kilometrů. Ve středu – bohužel už předposlední den – jsme navštívili hlavní město Norska Oslo. Byli jsme ve dvou muzeích. Jedno bylo muzeum Vikingů a druhé muzeum Kon-tiki. Obě muzea i zbylá prohlídka Osla byla pěkná. Ve čtvrtek jsme už nikam pořádně nešli, protože jsme museli včas přijet do přístavu Kristiansand, abychom se mohli vrátit k tetě do Dánska a po několika dnech zpátky domů. Po cestě jsme se zastavili jen v městečku Tønsberg, které bylo založeno asi v roce 870. Zde jsme si dali svačinu a šli se podívat někam k věži. Potom jsme šli do muzea, kde bylo k vidění vše možné. Měli tam například modely lodí, zvířat, dále kola nebo medicínu. V Århusu jsme šli ještě na prohlídku města, kterou Kuba vynechal. Předtím jsem si odskočil na záchod a zamkl se. Pak mi to však nešlo otevřít. Teta Hana naštěstí měla náhradní klíč. Řekla mi něco, co mě uspokojilo. Totiž to, že jsem nebyl jediný, komu se to také podařilo. Když jsme byli ve městě, tak jsme špatně najeli na křižovatce. Táta začal couvat a narazil do zadního auta. Naštěstí jsme se jen ťukli, tak se nic nestalo. Ihned v neděli jsme vyrazili do Legolandu, které jsou na světě zatím 4 – kromě Dánska je Legoland je ještě v USA, Velké Británii a nejnovější je v Německu, který jsme už také navštívili. Po vynikajícím Legolandu jsme ještě přespali u tety Hany. V neděli ráno jsme se rozloučili s tetou Hanou. Když jsme jí slíbili, že určitě zase někdy přijedeme, tak nás konečně pustila. Asi v devět ráno v pondělí jsme vyrazili od tety Hany dom, jak sama říká. Doma jsme byli zhruba taky kolem devíti večer.